Rok Fenrira - Vlčí Říše

Ukončení

''Edarde myslím si, že by bylo nejlepší opustit město a přesunout se na základnu."

Edard se překvapeně na mě podíval a pak se mírně rozlobil a hned po mě vyjel.

"Odejít?! A co ti lidé tady?! To tu jako mají zemřít?! My jsme jejich ochránci a jejich naděje!"

"A když zůstaneme, tak co? Co zmůžeme když zůstaneme?!"

Zastavil se a nevěděl co říct. Okamžitě jsem po něm vyjel a seřval ho co to šlo.

"Zůstaneme tady a všichni zahyneme! Můžeme je přesunout do jiného města, ale nemůžou tady zůstat! Podívej se co zbylo z města, jeden lehký útok a rozpadne se to tu na kousky! A co ty s tím zmůžeš?! Co?! Řekni mi jak jim chceš pomoct?! Máš snad v kapse armádu?!"

"J-Já.. Slíbil jsem, že je zachráním.."

"To taky uděláš, ale takhle ne.. Musíme je odsud dostat a to teď hned.. Musíme jim říct ať se do hodiny zbalí a vyjede do Zelené hlásky, dobře?"

"Máš pravdu."

Vstal ze židle a vyšel z pokoje. Zůstal jsem tam sám sedět se smutným pohledem hleděl na oblohu. Uvědomoval jsem si postupně čím vším jsem si prošel a co se stalo... Co se stalo s Aelou a při této myšlence mě lehce zamrazilo na zádech a pěsti se mi zatínali více a více.  Když mi začne klesat hlava ze smutku, uslyším dveře a se zvedající se ohlédnu za sebe kde spatřím Arthura. Ten se na mě usmívá a beze slova dojde ke mě, kdy mi položí ruku na rameno, když se zadívám do jeho očí vidím jak je má rudé a skleněné od slz. Sevřu mu ruku a moje slzy se začnou zase hrnout, když si uvědomím jak jsem dopadl. Podívám se směrem vzhůru, pak ale vstanu a pohlédnu na Arthura s vyzývavým pohledem.

''Arthure, myslím že víš jaká je jediná možnost jak to tu zachránit. S okolního císařství nikdo nepřišel na pomoct. Musím tam jít a zničit portál zevnitř...''

Arthur se na mě podívá udiveně, ale pak kývne hlavou pro souhlas. Vypadalo to jakoby mě nechtěl pustit a věděl co se stane, ale přesto věděl co by se stalo, kdybych nešel.

''Nejsi připravený Philliposi, ale jiná možnost není... Jestli dokážeš zavřít portály zevnitř, tak to udělej. V jednom jsem ti lhal, vím jak se tam dostaneš.''

Kouknu na něj a postavím se hned čelem k němu. Poklepu ho po rameni, protože cítím jak se bojí jestli se vrátím. Vezmu svoje věci, upevním si meče a naostřím u Galiotha. Když vycházím z pevnosti všichni na mě koukají s nadějí a smutkem, najednou se všichni seskupí do řady a ž k bráně. Podívají se na mě a každý člověk v řadě poklekne, aby mi prokázali úctu, že jdu za všechny z nich položit život. Nevěřícně stojím a koukám se směrem k bráně jak lidé od popela, krve s roztrhanýma šatama mi prokazují úctu jako rytíři králi. V ten moment jsem se usmál a pomalu procházel kolem nich. Dodávalo mi to odvahy a když jsem došel k bráně Arthur mi stiskl ruku a zašeptal do ucha co mám říct a přesný popis místa. Kamenný most, pokrytý mechem, který byl černý a místi svítil rudě. Okolo byli jenom okraje jeskyně kde byli prasklinky ze kterých tekla jemná láva. Postavil jsem přímo pod bránu, mávnul na lidi zamnou a pronesl zaklínadlo ''Dor lohi oktei'' zavřel jsem oči, nadechl se a poté co jsem vydechl a znova otevřel jsem se ocitl na místě, které mě děsilo do morku kosti. Hleděl jsem kolem a nebyla to pevnost nebo peklo jaké jsem čekal. Předemnou se rozrůstal menší palác, který střežila obrovská brána prorostlá tím temných mechem. Když jsem došel před bránu, zatlačil jsem silou do ní a otevřela se k mému úžasu.  Vešel jsem dovnitř a na okrajích byli točité schodiště a uprostřed byla zvláštní díra, která neměla dno ale jakousi podivnou oranžovo rudou energii. Když jsem se podíval blíže, viděl jsem jak se ty monstra co jsem zabíjel napovrchu snažili dostat nahoru po okrajích té díry! Okamžitě jsem se přeměnil a v tom se ozval temný hlas.