My dva ❤

16 ❤ Paříž

Ráno když jsem vstala bylo mi špatně. Hodně špatně. Vláďa ležel vedle mě s podepřenou hlavou a koukal na mě.
V : ,,Dobré ráno"
T : ,,No moc dobré neni.."
V: ,,Copak?"
T : ,,Je mi špatně..."
V : ,,Tak lež já ti jdu udělat něco k snídani."
Dal mi pusu na čelo a šel. Vrátil se a v ruce držel talíř plný vaflí se šlehačkou a druhé ruce měl obálku. Sedla jsem si a začala jíst.
V : ,,Co bys řekla na menší výlet?" Ppodívala jsem se na něj a on mi podal obálku. Zvědavě jsem jí otevřela a tam byli dvě letenky.
V : ,,Do Paříže."
Nevěděla jsem co říct. Byla jsem dojatá a začala jsem brečet.
T : ,,Děláš si prdel?! Kdy letíme?" byla jsem strašně šťastná.
V : ,,Letíme kdy budeš chtít. Třeba hned."
Objala jsem ho a on mě taky. Bylo vidět že je rád že jsem šťastná. Dala jsem mu pusu a pořád ho objímala.
T : ,,Ty jsi ten nejlepší! Miluju tě. "
Pustil mě a usmíval se.
V : ,,Tak kdy chceš jet?"
T : ,,To je jedno. Hlavně že pojedem!"
V : ,,Dobře tak si jdi zabalit zítra v sedm ráno tě vyzvednu." řekl a odešel.
Vyskočila jsem z postele a začala skákat jak malá holka. Okamžitě jsem si začala balit. To že mi ještě před pár minutama bylo na umření jsem úplně ignorovala. Já letím do Paříže! S Vláďou! Yessss! Já se nemůžu dočkat! Bože on je ten nejlepší na světě!
Další den jsem vstala v šest. V sedm na mě zvonil Vláďa. Vyšla jsem před barák a skočila mu kolem krku.
V : ,,Jsi připravená kotě?" poše ptal mi do ucha.
T : ,,Nejvíc!"
Dojeli jsme na letiště. Čekali jsme asi dvě hodiny ale mě to nevadilo. Byla jsem nejšťastnější na světě. Po několika hodinách jsme seděli v letadle. Vláďa celý let prospal.
Hned z letiště jsme jeli na hotel. Bylo to tam úžasný. Všechno.
Celý týden probíhal v pohodě. Celou dobu jsem hrozně chtěla vidět Eiffelovu věž ale Vláďa mi to zakazoval. Prý na to ještě není vhodná chvíle.
Poslední den mě Vláďa vytáhl ve dvě ráno z postele. Byla tma a Vláďa mě pořád někam vedl. Nevěděla jsem kam jdeme. Najednou mi zavázal oči nějakým šátkem. Dovedl mě na nějaké místo. Řekl mi ať si sundám šátek. Sundala jsem ho a přede mnou klečel Vláďa s krabičkou v ruce. Asi nám všem dojde co v ní bylo.
V: ,,Terko.. Vezmeš si mě?"
Opět jsem nevěděla co říct.
T : ,,Ano! Ano! Ano! "
Skočila jsem mu kolem krku a nechtěla ho pustit. Teď jsem byla fakt dojatá. Nevěděla jsem jestli mám křičet, brečet a nebo se smát.
T : ,,Jsi ten nejlepší." pošeptala jsem mu do ucha.
On se jen usmál a navlékl mi prstýnek na ruku. Znovu jsem ho objala a začala ho líbat. Moje emoce byli nepopsatelné. Až teď jsem poznala co je to být opravdu šťastná.