Jmenovala se Keira

1.kapitola - Temnou nocí

Ticho. Náš příběh začíná tichem. Život dávající i smrt přinášející, děsivé i krásné, nevinné i předvídající bouři. Ticho. 

Bylo ticho. Nespal pouze mrazivý vítr, který dost hlučně létal temnou nocí. Ani mraky nezůstaly nečinné a schovaly za sebe měsíc, jako by chtěly navodit děsivou, a zlou předtuchu předvídající atmosféru. Tentokrát ale lhaly. Byl to pouze jev. Žádné zlo. Žádná předtuch. Zatím. Pouze noc a osoba plížící se chodbou.
Její chodidla se dotýkala studené podlahy a ona drkotala zuby, protože ji zahříval jen hábit a kabátek, který si přehodila přes noční košili. Postupovala obezřetně podél stěny. Znala hrad a jeho komnaty jako své, poněkud staré boty, a věděla, že se musí mít na pozoru. Kdykoliv se z chodeb mohli vynořit stráže, žalářník spěchající do spižírny nebo chůva, kterou vyděsil podezřelý zvuk či probudil pláč. Dětský pláč.

pozn. aut. Flashback je okénko, nakouknutí do minulosti  

1.Flashback

Dětský pláč zburcoval všechny na hradě. Dřív než stačil probudit tu nejváženější osobu království, rozrazila dveře jistá paní a vzbudila ji sama. Měla k tomu důvod.
,,Výsosti," poklonila se komorná. ,,Je mi ctí, že vám můžu oznámit, že se vám narodil syn. Frederick Theodore Austin první."

Král vyběhl ze své komnaty. Tak on má syna! Tolik vytouženého syna! Stále tomu nemohl uvěřit, dokud ho se slzami v očích, nesevřel v náručí.

O pár poschodí a komnat dál...

,,Pšššt," konejšila plačící holčičku Marion a chovala ji v náručí. Její svěřenkyně byla neuvěřitelně podobná Suzanne, její přítelkyni a zároveň holčiččině matce, která před chvílí zemřela. Ač nebyla vlastní, Marion ji milovali od první chvíle, kdy na ni ten malý človíček otevřel oči.

Konec 1.Flashbacku

Zahnula doprava. Přes hlavu měla přehozenou kapuci a držela se dál od oken. Nepotřebovala, aby ji někdo viděl. Na konci chodby zavrzaly dveře. Dívka se rychle a bez přemýšlení vrhla k nejbližší skříni, zády k příchozímu. Dvorní dáma ji přešla a s nadměrným chichotáním zmizela v jiných dveřích. Dívka si oddechla a pokračovala v cestě.

Když konečně došla do levé části hradu, svaly na tváři jí povolily a rysy změkly úlevou. Už byla skoro tam. Rychle přešla ke zdobným dveřím, kde se krátce zastavila. Shodila z hlavy kapuci a odhalila zrzavé, lesklé vlasy. Pochodeň upevněná na protější zdi ozářila její ani ne tak půvabnou, jako drzou, lehce pihovatou tvář. Potichu, dvakrát rychle za sebou zaklepala a stejně, jako to dělávala už jedenáct let, vzala za kliku a vešla dovnitř.

V kulaté místnosti bylo přítmí. Stěží rozeznávala obrysy polštářů na zemi a tak raději popadla malou pochodeň a zapálila ji. Dala ji zpět na stěnu a až teď spatřila osobu stojící u okna.

Se zalíbením se na ni oříškovýma očima díval sedmnáctiletý chlapec. Hnědé vlasy mu rozpustile padali do očí a on se usmál. Pokaždé pod tímhle úsměvem celá roztála.

,,Frede," mlaskla. ,,Už zase nosíš tu košili?"

Chlapec naoko uraženě roztáhl ruce a předvedl svůj oděv, jako švadlena předvádí své výtvory na tržišti . ,,Poslední móda, dámo."

,,Pche, já a dáma."

,,Koho mi to připomíná?"

Pak na sebe pobaveně koukli a vysokým, pisklavým hlasem oba naráz spustili:

,,Vaše Veličenstvo, tohle si přece nemůžete oblékat. Je to O-HA-V-NÉ. Fuj. Jako vaše poradkyně, vám přeci nemůžu dovolit, abyste toto nosil. Fuj. "