Jmenovala se Keira

6.kapitola - Z falešné princezny pravou bojovnicí

***

Probudila se na studené dlažbě. Kolem to páchlo – krysami. Odhrnula si z obličeje vlasy a sundala z hlavy perlovou čelenku. Přistála tři metry od ní a narazila na mříže. Princezna ve vězení.

***

Kůň, na němž seděl, neklidně přešlapoval. Zbroj válečníků se leskla od poledního slunce. Frederick svraštil obočí, naposledy se podíval na věž, pak pobídl koně a vyjel z brány. Bude se bít, protože jeho otec mu chtěl vnutit lásku. Bude se bít, protože on tu lásku odmítl. Bude se bít, protože miluje jinou.

***

,,Keiro," zašeptala Marion a přidržela si pochodeň před sebou. Dívka spala, zamuchlaná v roztržených šatech a nevnímala.

,,Keiro," zkusila to znovu a když nereagovala, kopla do mříží.

Dívka byla okamžitě na nohou, a když spatřila knihovnici, celá tvář se jí rozzářila.

,,Co tady děláš?"

,,Co asi."

,,No dobře," usmála se Keira. ,,Ráda tě vidím. Proč tu..."

,,Frederick je pryč."

,,Cože?!" vykřikla Keira a Marion si přiložila prst na ústa: ,,Psst!"

,,Jak je pryč?!" zašeptala naléhavě Keira. ,,Kde je? Odvezla si ho snad ta nána?!?"

,,Ne," omluvně sklopila hlavu Marion, jako by za to snad mohla ona. ,,Odjel společně s vojskem k západním útesům. Ten otec Sofie, kvůli nedodržení smlouvy o jejich svatbě, sem poslal vojsko. Ta zpráva přišla k ránu. Teď už jsou na cestě."

,,Nemůžou ho poslat do bitvy!"zakřičela Keira a vyděšená krysa vyběhla ze slámy a zmizela v protější cele. ,,Nemůžou! Zabijí ho tam!"

Křičela jako smyslů zbavená a držela se tak pevně mříží, až jí zbělaly klouby.

,,Nemůže odjet beze mě. Musím mu pomoct! Nemůže umřít, aniž bych mu neřekla, všechno co jsem chtěla! Musím za ním!"

,,Proto tu jsem," zašeptala Marion.

Z brašny, co měla na rameni, vyndala červenou knihu a klíč od Keiřiny cely. Pak zašla za dveře a vytáhla zpoza nich rytířskou zbroj. 

***

Prohlédla se. Zrzavé vlasy měla svázané a zakryté přilbou. Boty byly těžké, ale přidávaly jí na chlapeckém vzhledu. Cítila objetí brnění, které ji neúprosně svíralo. Na rukou měla drátěné rukavice. Na svých hebkých rukou, které se ještě před půlkou dne dotýkaly Freda. Brzy v nich bude třímat meč. Za několik hodin, na těch hebkých rukou, budou kapky krve. Krve nepřátel, které by chtěly ohrozit jejího milovaného.

,,Jeď," pobídla ji Marion. ,,Brzy se zjistí, že jsi utekla, tak ať máš náskok."

,,Děkuji," zašeptala Keira a chytla pevněji otěže. ,,Za všechno."

Pak lehce zatlačila do třmenů a krokem prošla bránou. Naposledy se otočila na svou ochranitelku a pak klusem vyrazila přes cestu.

***

Letěli přes louku. Kůň byl neúnavný. Vezl jí celý den. A ona přemýšlela. Nejen nad plánem, do kterého ji Marion zasvětila, ale především nad nimi. A vzpomínala. Na Freda.

Na to, jak se krčili pod střechou, když pršelo.

Na to, jak ji při nemoci nosil květiny, protože nemohla ven a na to, jak se usmál pokaždé, když řekla, že je jí líp.

Na to, jak ho při zápasení pozorovala a jak si v posledních letech vychutnávala pohled na jeho napínající se svaly, když zvedal meč.

Na to, jak lehávali pod oblohou a počítali hvězdy.

Kdo byli?

Byli milenci?

Ne.

Byli přátelé?

Ne. JEN přátelé vypadají jinak.

Tak co pak byli?

Láska, která vznikla z přátelství?

Možná.

Tak co tedy byli?

Prozatím tu otázku odložila.

Věděla jen jedno - z plamínku přátelství se stal požár.

***

K táboru dorazila, když se slunce pomalu sklánělo za obzor.

Vojáky příjezd posla ve vojenské zbroji rozrušil natolik, že zavolali svého vojevůdce.

Když ze stanu vyšel Frederick, Keira se málem neudržela a rozeběhla se k němu. Ale věděla, že nemůže. Támhle ten rádce, co stál v rohu, by ji okamžitě nechal zabít. A ona Freda zatím musí chránit.

Aby zamaskovala svůj nejistý krok vpřed, padla na koleno.

,,Vaše Výsosti."

Poprvé v životě se mu klaněla.

DADADADADDDAM.
Tak, co říkáte na vývoj (vývoj, jasně, El)příběhu? Další kapitolu můžete čekat příští pondělí :)

Krásný pondělek všem (v rámci možností, je to přece jen PONDĚLÍ)
S láskou, Vaše El Merible