Jmenovala se Keira

5.kapitola - Královská krev

***

Dobře, pošlapal ji boty. Dobře, nebyl nejlepší tanečník. A dobře, fakt by se před ní styděl tančit, ale on tančil s ní. A plul si po parketu, jako by ho něco nadnášelo. Něco hřejivého a uklidňujícího.

Její přítomnost.

Teď si ještě víc nedovedl představit, že by si měl vnutit lásku k nějaké jiné dívce. Viděl jen ji. Ji v královském kočáru, ji, ve svatebních šatech, ji na trůnu.

A především viděl to nádherné zrzavé stvoření ve své náruči.

Znal ji ze všech stran. Poznal, když byla smutná, zklamaná či hladová (no, to ale nebyl žádný oříšek, protože když měla Keira hlad, chovala se asi jako MadameFuj, které nepřišla nová zásilka do jejího šatníku, tudíž vypadala, že povraždí všechno a všechny kolem sebe) ale to, co ji viděl ve tváři teď, nepoznal. Viděl ten výraz poprvé.

Stejně jako princ prvně viděl, dívka prvně cítila.

Cítila jistotu, když ji držel a nejistotu, když si uvědomila své postavení a to, že tohle přece nemůže vyjít. Radovala se z tohohle okamžiku a zároveň se děsila toho, co mělo přijít pak. Chtěla si vychutnat pohled na Fredovu dokonalou tvář, ale zároveň věděla, že to na sobě nesmí nechat znát.

Myšlenky se jí zamotávaly do složitých uzlů a jediný světlý bod, byla Fredova tvář a jeho oříškové oči, které ji láskyplně pozorovaly.

Odbila půlnoc.

Král, který sebral všechny síly a vstal kvůli plesu z lože, se zvedl z trůnu, který stál kousek dál od krbu a pravil: ,,Jsem velice rád, že jsme se tu dnes mohli sejít, abychom oslavili osmnácté narozeniny mého druhorozeného syna. Jsem potěšen, že vidím spoustu nových i známých tváří. A že vidím vaše veselí z oslavy."

Podíval se na Fredericka a pak kývl.

,,Ale největší radost mám z toho, že vám mohu oznámit, že se můj syn zasnoubil s princeznou Sofií."

Dobře, celý sál nad tou novinkou oněměl. Dobře, oněměla nad ní i Keira.

Ale ten kdo nad ní nejvíc oněměl, byl princ.

Ale když ho Keira kopla do holeně, rychle se zase probral. Ještě že ji měl.

,,A že o tom nic nevím!" zahulákal princ a razil si cestu směrem k otci. Keira za ním vlála a držela se ho za paži.

Princ stanul šest metrů od otce a naštvaně (protože na to vážně není lepší výraz) řekl: ,,Co vím, já jsem ji o ruku rozhodně nepožádal."

Lidé v sále zalapali po dechu a dámy se začaly šeptem bavit mezi sebou a ústa si zakrývaly vějíři.

,,Ale synku," pravil král konejšivým hlasem. ,,Před pár minutami, jsi mi to oznámil. Nemusíš zapírat. Všichni jsme z vás nadšeni."

Princův obličej zbarvil hněv a zařval: ,,To je lež!"

Král sebou cukl. Tak prudkou reakci nečekal. Syn se mu vždy podřídil.

,,Nepožádal jsem ji o ruku, a ani nepožádám. To ty – ty jsi požádal o její ruku za mě a pro mě, protože mě chceš výhodně oženit, že je to tak? Nejde ti o lásku, ale o bohatství."

,,Dobře, máš pravdu," pokrčil král rameny, jako by se vzdával. ,,Ale teď už s tím nic neudělám. Smlouva o spojení královstvích byla podepsána a ty si ji musíš vzít."

Z rohu sálu se na prince zubila Sofie, ta, co ho nutila říkat matematické vzorce. Odvrátil se od ní.

,,Nikdy si ji nevezmu. Moje srdce patří jiné. Tu jedinou si chci vzít, s tou jedinou chci vládnout, s tou jedinou chci zestárnout."

Ač Keira nesnášela přeslazená vyznání, tohle se jí líbilo.

Král ostražitě přivřel oči. ,,A to je kdo?"

Princ sevřel Keiřinu ruku ve své a podíval se na ni. V očích měla jen zmatení a naději.

,,Keira."

Dívce se po tváři rozlil ruměnec, doprovázený roztomilým úsměvem. Tak takhle to je – on ji miluje. Tak proto...

Všechno ji došlo. Uvědomila si důvod toho, jak se na ni díval, důvod toho, proč žárlil na každého chlapce v jejím okolí, důvod toho, proč na ni tuhle tak křičel.

,,Tu znám," řekl král a přišel blíž k dívce. Přejel její tvář pečlivě pohledem, ale stále nevěděl. Pak se mu ale v očích mihl záblesk poznání. ,,Vídám ji občas při prohlídce kuchyně, to je služka!" vykřikl a sál už dnes podruhé zalapal po dechu. ,,Prachobyčejná služka, která nemá věno ani pořádný majetek a způsoby!"

,,Co na tom záleží," řekl ostře princ a Keira mu sevřela ještě víc ruku. ,,Miluju ji i bez toho a miloval bych ji i s tím."

,,Porušuješ pravidla! Máme zakázáno, stýkat se nějak víc, osobněji, s níže postavenými lidmi!"

,,Ale oni nejsou nižší. Jsme si rovni!"

,,Mlč!" okřikl ho král. ,,Nechám ji zavřít. Nikdy už se tě nesmí dotknout a jestli se dotkne – zabiju ji."

Keira sebou trhla.

,,To by jsi neudělal," zašeptal ohromeně princ. ,,Jsem tvůj vlastní syn!"

,,Ale i ty musíš dodržovat pravidla! Musíš pochopit jednu věc, Fredericku. Svět se řídí příkladem krále. Když ti to prominu, začnou jiní otcové promíjet chyby svých dětí. A kam to pak bude zpět? Ne, Fredericku. Svět se podle nás, vládců, řídí a my musíme držet své slovo. Aby byl ve světě pořádek a dobro."

Princ se mu zadíval do očí a pak řekl: ,,Ale žádné dobro světa. Děláš to kvůli Peterovi."

,,Ven," zašeptal král a ukázal na prince. ,,A tu dívku odveďte."

Princ věnoval Keiře jeden krátký pohled a pak z protější stěny sejmul meč a začal ji bránit. Zatímco on šermoval proti vlastním strážím, dívka prchala dlouhou chodbou, do ještě delší temné noci.

Zastavila se až na konci zahrady, ale než se stačila pořádně rozhlédnout, někdo jí přes hlavu dal pytel a sevřel za zády ruce.