Jmenovala se Keira

7.kapitola - Šeptání strachu

Frederick přišel blíž a prohlédl si ji. Nemohl ji poznat. Snažila se mít jiné držení těla a i hlas si nacvičila tak, aby vyzněl drsněji. A přes sklopené hledí jí do obličeje neviděl. A oči sklopila k zemi. To bylo jediné riziko. Vlasy byly schované pod helmou, ty riziko nepředstavovaly. Ale ty oči...

,,Kdo jsi a proč přicházíš?"

Slyšet jeho hlas a nemoci se ho dotknout, či odhalit pravou totožnost, byla muka. Ale ona je musela vydržet.

,,Jsem královský posel, můj pane," spustila nacvičeným hlasem. ,,Přináším zprávu a pozdravení od Vašeho ctěného otce. Přeje vám v boji hodně štěstí."

,,A to je vše?"

Byl to opravdu slabý plán, ale musel stačit.

,,Ano. A ještě jsem vás chtěl požádat, jestli bych nemohl bojovat."

,,Tak proto ten oděv," usmál se a ona se málem skácela. Tak jí jeho zvednuté koutky chyběly.

,,Pověz mi odvážný mladíku, proč chceš bojovat, když si mohl zůstat v bezpečí zámku?"

Tahle otázka ji zaskočila. Cítila, jak začínám panikařit a tak si raději urovnala přilbu a po chvíli řekla přesně to, co měla na srdci. Tedy jen něco. Vyznání lásky od cizího posla by vypadalo dost divně.

,,Protože bojovat za lásku, je to nešlechetnější. A protože jsem za vámi vždy stál, Vaše Výsosti."

Fred kývnul. ,,Dobrá, tedy. Smíš bojovat."

Když už se otáčela k odchodu, zavolal na ni: ,,Nevíš, co udělali s tou dívkou, co drží ve vězení?"

Trhla sebou. Jeho oči vypadaly jako bratři strachu a smutku.

,,Stále ji vězní, můj pane," odpověděla tiše.

,,Děkuji," řekl a pak se odvrátil.

Vítr k ní donesl slova, které pronesl šeptem: ,,Promiň a děkuji, Keiro."

Nebyla určená pro ni, to věděla jistě. Nepoznal ji. Pronášel si je sám pro sebe.

,,Za všechno."

Se slzami v očích se vydala ke stanu, určenému pro posly. Když se bez přilby svalila na provizorní postel, přikryla si pěstmi obličej. Snažila se zatlačit slzy zpátky. Na ně nebyl čas.

***

Mohla se zvednout a dojít za ním. Mohla ho obejmout. Spal dva stany od ní. Ale věděla, že by tím ohrozila nejen sebe (to by se tam klidně s křikem rozeběhla a povalila by jeho hlídače, který usnul před vchodem do stanu) ale i jeho.

Už po desáté se převrátila na bok, a snažila se nemyslet na bitvu, která zítra s jistotou proběhne. V příbězích všechno dobře dopadne. Vždycky jí to tak říkali. No, ale taky jí vždy říkali, že králové jsou hodní a spravedliví.

Najednou si tím šťastným koncem nebyla tak jistá.

Znovu si zopakovala, že se musí probudit před svítáním. Musela udělat jednu věc... Frederick má zítra narozeniny.

***

V noci toho moc nenaspal. Myslel na ni a na blížící se vojsko. Měl strach. Jediné, co ho uklidňovalo, bylo to, že byla v bezpečí hradu. Nebyl v její blízkosti a tak ji neohrožoval.

Sledoval východ slunce. Vyšel zadním vchodem ze stanu, protože se ještě nechtěl setkat s vojáky, se kterými se brzy vžene bok po boku do bitevní vřavy. Nechtěl vidět tváře svých přátel.

Krvavé slunce si razilo cestu nebem a v dálce se zvedl prach.

Brzy přijdou.

Vrátil se zpět do stanu a přikázal, aby se všichni připravili. Navlékl si zbroj, a pak jen seděl u stolu a čekal. Když venku utichly pokyny a pokřiky podvelitelů a on věděl, že už jsou připraveni a seřazeni pod útesem, vyšel ven.

Na stole, na kterém v noci hráli někteří karty, stála nějaká věc. Přišel blíže, a když ji poznal, vyděsil se. Hrůza v jeho očích, mu zastínila vše kolem. Viděl jenom tu VĚC. Věděl, kde se tady vzala, věděl, proč tady je. A věděl, kdo ji tam dal a právě to mohlo za jeho zděšení.

Sklenice medu. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Ahojky :) Dneska to máme zase trošku kratší, aby to tak hezky "napínavě" vyšlo. Doufám, že se vám část líbila a zahřála vás u srdce, vykouzlila úsměv na tváři či vehnala do očí slzy dojetí.

 Zbývají nám už jen dva díly :(((
Jinak bych chtěla moc poděkovat všem čtenářům, kteří píšou ty krásné komentáře, přidávají do seznamů, hlasují a nebo i jenom čtou, protože "i jenom" to čtení pro mě znamená hodně.
♥♥
Přeju vám všem krásný týden
Vaše Meribelka