Jmenovala se Keira

9.kapitola - Plamínek v dešti

Neúnavně svého prince bránila. Tasila meč pokaždé, když musela a bylo jí jedno, že jí po tváři stéká pramínek horké krve.

Bylo to jako špatný sen, ze kterého se chtěla, co nejdříve probudit ve Fredově náručí. Svíraly se jí útroby nad tím, jaké mu hrozilo nebezpečí, a zároveň se děsila toho, že to nebezpečí hrozilo i jí.

Někdo jí sekl po přilbě. Přilba se zařinčením spadla pod kopyta jejího koně a ona muži zasadila ránu do boku. Spadl z koně. A nezvedl se.

Frederick pevně sevřel otěže, když se kůň vzepjal. Otočil se s ním, protože Sofiina otce ztratil z dohledu. Chtěl očima prozkoumat okolí do každého detailu, ale pohlédl za sebe a oněměl.

Tak dvacet metrů od něj seděla na černém oři dívka. Odlesky od jejího meče, jako by všechny okolo oslepovaly. Vypadala jako bohyně. Zrzavé vlasy se topily v záři slunce, které bylo v tomto okamžiku přesně za ní. I mraky jako by se rozestoupily a chránily ji ze všech stran. Její popraskané rty, jako by šeptaly tichou modlitbu pokaždé, když se vyhnula nepřátelskému úderu.

Když ho zpozorovala, její oči se zabodly do těch jeho. Spatřila v nich všechno, co kdy chtěla.

Jeho lásku.

Ten pocit, když si ji přitáhl k sobě a přitiskl svá ústa na ty její, se nedal s ničím srovnat. Jako by našla něco, co celou dobu, co existovala, hledala. Nic víc k životu nepotřebovala. Jenom jeho. A ti motýlci v břiše byli jenom bonus. A v tu chvíli věděla, kdo byli. Prostě a jednoduše. Byli Frederick a Keira.

Řinčení zbraní ji probudilo. Byl čas vrátit se do reality.

***

Zahodil meč do písku a rozhlédl se. Slaná voda omývala slzy a krev padlých a jejich příběhy odnášela na moře. Vyhráli.

A ona tam byla. Stála pod tím nejvyšším útesem a nechávala vodu, aby jí omývala kotníky.

Nikdy neviděl krásnější a odvážnější stvoření. Měla bosé nohy, od pasu dolů stále brnění ale horní část těla zakrývala jen bílá halena. Zrzavé vlasy měla zacuchané, a pár pramínků nalepených zaschlou krví na obličeji.

Došel k ní a objal ji. Nepřál si nic jiného, než aby to takhle zůstalo navždycky.

--

Nepřála si nic víc, než aby to takhle zůstalo. Ale odtáhla, aby si mohla vychutnat pohled na jeho tvář. Jeho ruce stále držela v těch svých.

--

Ale stejně tak jako nejsou všichni králové hodní, všechny příběhy nekončí dobře.

--

Viděla ten šíp první. Letěl přímo na něj. Vyslal ho nepřátelský lučištník, který právě vyběhl na kraj útesu a zamířil.

--

Najednou zkoprněla. Nevěděl proč. Když se otočil, aby zjistil, na co tak třeští oči, skočila před něj. Výhled mu zaclonila hříva jejích vlasů.

--

Lučišník padl k zemi. Střelili ho zbylí vojáci, co bojovali za prince.

Stejně tím ale nemohli vrátit několik vteřin.

--

Ležela v jeho náručí. Rudý flek na její bílé haleně se stále zvětšoval a ona věděla, že tohle už nedopadne jako typický dětský příběh se šťastným koncem.

Políbil ji na čelo a odhrnul vlasy z očí.

Podívala se mu do očí. Jedním pohledem mu řekla všechno, co mu kdy říct chtěla a on to věděl.

Pak se její oči zavřely a utnuly příběh jedné statečné dívky, která milovala.

Jmenovala se Keira.

A pak...

Bylo ticho.