Jmenovala se Keira

2.kapitola - Úsměvy z dětsví

Princ ještě chvíli po hádce naštvaně skřípal dětskými zoubky, pak ale, jako by se mu to rozleželo v hlavě a povídá: ,,Nejspíš máš pravdu, osobo."

,,Keiro."

,,Nejspíš máš pravdu Keiro. Učili mne, že lidé se mají před králem i ostatními členy královské rodiny klanět, protože my jsme něco víc."

,,Nejste. Jste stejní jako my. Stejně jako my chodíte, mluvíte a stejně jako my, tajně chodíte do spižírny na sladkosti. To že jste urození, ještě neznamená, že se vám musíme klanět."

Zase odporovala. Princi už to nevadilo. Usmál se.

,,Dobrá," řekl. ,, Ale mému otci se klanět musíte. To je zákon."

,,Zákon?"

,,Zákon."

,,Nu dobrá, když myslíš princi."

Už se jí hádat nechtělo, i když věděla, že to tak není. Ale byl děsně tvrdohlavý.

,,Ty mi tykáš?"

,,Proč ne, si stejně starý jako já a jsi i stejně špinavý."

,,Zápasil jsem."

,,Jasně, tebe bych tak chtěla vidět zápasit, padavko."

,,Dobře..."

V tom sedmiletý chlapec zabouchl knihu a vyřítil se za pištící holčičkou s jekotem: ,,Počkej! Já ti dám, padavku!"

Konec 4.Flash-backu

,,Myslím, že je to přesně tady," ukázala dívka na mapu. ,,Marion říká, že tam ale hranice hlídají a nikoho nepustí dál."

,,Nevadí," povzdechl si princ. ,,Tak najdeme něco jiného."

Dále listovali všemi mapami a hledali nějaké město za hranicemi království, kam by mohli vyjet. Byla to jejich dlouholetá tradice. Každý rok na princovi narozeniny se tajně vykradli ze zámku a na koních se řítili vstříc nějakému místu, kde ještě nebyli. Nejraději za severní hranice, protože ty ani nebyly daleko. Hrad stál pouze několik vesnic od hranic a oni tam v přestrojení vždy proklouzli. A vzniklo to vlastně docela náhodou.

5.Flash-back

,,To škrtí," zachrul sebou na židli princ a vysloužil si tak tichou, ač ráznou důtku od Madame De Rin. Po chvíli ale zase nasadila svůj přeslazený úsměv.

,,Princi," zašvitořila ,,tenhle přenádherný oblek je speciálně ušitý na oslavu vašich dvanáctých narozenin. A vzhledem k tomu, že je máte již zítra, tak ho dnes musíme pořádně vyzkoušet. Seďte a nevrťte se."

Povolila knoflík, když si všimla, že princova tvář nabývá podezřelou barvu.

,,Je mi jasné Madame, že ten oblek je určitě strášně důležitý, ale proč nemůže jít Fred jen v kalhotách a košili?" ozvalo se z kouta pokoje, kde na židli seděla malá Keira a znuděně pohupovala nohama.

,,Protože je to královská událost," řekla Madame. ,,A princ tam nemůže přijít jen v," zasekla se, jako kdyby se toho slova štítila, ,,košili."

Ano, vysvětlovat vážně neuměla.

Pak přestala zkoumat volnou nit, čouhající z límce a otočila se na dívku. ,,A pro tebe je to - Jeho Veličenstvo."

Keira obrátila okatě oči v sloup a naschvál pronesla: ,,Frede?"

Madame zatnula zuby.

,,Ano, Keiro?"

,,Co letos dostaneš k narozeninám?"

,,To co obvykle," povzdechl si princ. ,,Spoustu přání od králů z cizích zemí, které jsem nikdy neviděl, nějakého toho hada či papouška, nové šaty, klec s kanárkem, knihy o astrologii,..."

,,Já pokaždé dostanu leda tak sklenici medu," povzdechla si Keira.

,,Ty alespoň dostaneš něco, co chceš nebo si užiješ. Sklenici medu mi ještě nikdo nedal."

,,Princi, sklenici medu si přeci můžete poručit, kdy chcete," zakroutila nechápavě hlavou Madame.

,,To vy nepochopíte, Madame," odsekl princ.

,,Fredericku!" vykřikla pobouřeně Madame. ,,Takhle na mě mluvit nebudete. Už chytáte manýry od téhle venkovské bláznivé holky. Ven!"

Keira poslušně vycouvala ze dveří a nechala tam nasupenou Madame a svého nejlepšího přítele samotné.

,,Princi s touhle dívkou se sházet nebudete," pronesla tvrdohlavě Madame. ,,Nemá to na vás dobrý vliv. Jen co vás s ní někde uvidím, nechám vás oba vyplatit rákoskou!"

Princ naoko smutně sklopil hlavu, ale nezapomněl mrknout na zrzavou dívku, která stála za oknem a rebelsky se na něj culila.

***

Když Madame De Rij konečně opustila princův pokoj, vplížila se Keira dovnitř a povídá:

,,Hádám, že se nechceš účastnit královského plesu."

,,Ne."

,,Nechceš přijímat ty nudné dárky od sousedů."

,,Ne."

,,Skvěle," tleskla dívka. ,,Tak zítra ráno před svítáním ve stájích."

***

A když slunce vycházelo, dívka i s princem uháněli do údolí na svých koních s brašnou plnou jídla a dek. Chvíle, kdy spolu mohli sedět pod stromy, jen tak si povídat a spořádávat zásoby z královské kuchyně, byli pro ně ty nejcennější.

Konec 5.Flash-backu

I tentokrát chtěli uprchnout před oslavami. Chtěli být sami a smát se. Hodit za hlavu všechny povinnosti. Možná si říkáte, že spolu přeci mohli trávit, kolik času chtěli, a kde chtěli. Jenže to mělo menší zádrhel. Nikdo je spolu nesměl vidět – přece jen, on byl Jeho Výsost a ona zrzavá a drzá služka. Způsobilo by to nejen rozruch, ale nejspíš ponížení, či trest. Členové královské rodiny měli přátelské styky se služebnictvem zakázány. Tak bylo rozhodnuto poté, co Fredův o rok mladší bratr Peter uprchl z hradu společně s mladou kuchařkou a už se nevrátil.

Když princ konečně našel příhodné místo pro jejich plánovaný výlet, dívka už dávno spala. Hlavu měla opřenou o jeho rameno a tiše se vznášela v říši snů. Princ se pomalu odsunul, podložil dívce hlavu hedvábným polštářem a usmál se tak, jak se smál jen na ni. A to nevěděl, že ona ten úsměv milovala. Stejně jako jeho.