Seděl jsem na zemi, bylo pravé poledne a lidé vycházeli z vlaku, který právě přijel na stanici. Koukali na mě, občas až zírali. Klepal jsem se jako drahej pes. Pot mi stékal z čela.
Schoulil jsem se do klubíčka a ležel jsem tam jako troska, kterou jsem koneckonců byl. Byl jsem jen troska jednoho velkého neštěstí.
Byl jsem nervózní,rozčílený, byl jsem nesvůj. Nebyl jsem to já. Před nohy mi přistálo kilo, které přede mě hodil chlap v obleku. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Ruce dal v pěst a vyjekl: „Nejsem žebrák ty KOKOTE!" Děti, které procházeli na mě nevěřícně zíraly.Chtěl jsem jim také něco říct, ale udržel jsem se, byly to jen děti.Přes to všechno jsem si kilo vzal a zmuchlal si ho do kapsy- každá koruna se v mé situaci hodí .
Potil jsem se víc a víc a na mém klepání jen přibývalo. V žaludku se mi houpalo a v krku se mi dělal obrovský knedlík, že jsem ani polknout nemohl - polykání bylo asi jediné co mi vydělávalo nějaké peníze.
Viděl jsem procházet známou tvář, pokusil jsem se zvednout ze země, můj pokus byl úspěšný, rozešel jsem se k známé tváři.
„Ou chlape s tebou to není vůbec dobrý," řekl posměšně.
„Máš to?"
„Taky tě rád vidím," usmál se a dodal: „Mám co?"
„Ty víš!" Vyštěkl jsem.
Nechápavě se podíval.
„Oh, ty myslíš Háčko.. Máš štěstí za kilo je tvoje."
Do ruky jsem mu vrazil stovku, kterou jsem „vyžebral" a dal mi to ono Háčko.
