Tiše jsme seděli s cigaretami v ústech.
„Proč si vlastně tady?" vyslovil tmavovlasý kluk vedle mě. Přemýšlel jsem, sám jsem nevěděl. Možná protože mě opustil otec bez jakéhokoli slova, možná protože se z mé milující matky stala naprostá troska, možná protože nemám kam jít.
Jen jsem kývl rameny.
„Co ty?" Kývl jsem na něj.
Jeho pohled nebyl už jako před tím chladný. Nyní se v jeho pohledu skrývalo něco mnohem víc. Možná lítost, vztek nebo smutek.
Ačkoliv jsem viděl jeho trápení v čokoládově hnědých očích jen odpověděl: „Sám nevím" usmál se.
