Vracel jsem se domů osvícenou ulicí, bylo půl třetí ráno. Došel jsem k našemu sídlišti, vyšel jsem do čtvrtého patra k bytu číslo 17. Myslel jsem, že jsem doma sám. Mýlil jsem se. Zabouchl jsem dveře a v tu ránu přiběhla máma. Dala mi facku,nikdy v životě jsem ji neviděl tak naštvanou jako dnes. Vzteky rudá a slzy v očích. Chytl jsem se za tvář a podíval se na ni. „Co si jako myslíš?!" a dala mi facku znova. Uhnul jsem. „Já ti volám jak totální kráva, píšu ti SMSky a ty se neumíš ani ozvat?! No to teda ne chlapečku to si nezvykej, takhle to teda nebude." Řekla. Podíval jsem se do země, nemohl jsem tenhle obličej dál vidět.
„Tenhle měsíc, nevytáhneš paty z bytu rozumíš ?" Dodala.
Kývl jsem a odešel jsem se sklopenou hlavou do mého pokoje, byl jsem naštvaný, ale zároveň mi to bylo líto.
Seděl jsem nemluvně na posteli a prohlížel si své ruce. Byli jiné než předtím, teda přišlo mi to. Mé zuby pomalu, ale jistě žloutly. Má pleť se taky zhoršila, smrděl jsem. Ale to nebylo to, co se mi v tu dobu honilo hlavou. Co se mi honilo hlavou bylo to, jak vydržím měsíc bez cigaret a alkoholu.
Slyšel jsem pláč, nebyl to obyčejný pláč, byl to pláč, který mě bolel.
Seděla na židli a držela se za hlavu, plakala div si oči nevyplakala. Všiml jsem si dopisu, který pevně svírala v ruce. Pak mi to došlo.
„Mami, kde je táta?" zeptal jsem se.
Otočila se ke mně a rozbrečela se ještě víc.
