Dva konce?

417 45 4

od psychooogirl

od psychooogirl

Zdravím, a je to tady. Poslední díl. Poslední řádky. Nebo ne? U tohoto příběhu jsem už od začátku chtěla, aby konec byl smutný. No, většina z vás si odhlasovala happy end. Jelikož se chci zavděčit všem tak jsem se rozhodla pro dva konce. Jeden dobrý a jeden špatný. Ještě nikde jsem to neviděla tak snad to příjmete. 😅💕

Utekla jsem na pokoj a začala si balit věci. Už nikdy toho zmetka nechci vidět! Nikdy! Vzala jsem si mobil a koupila si přes internet letenku ještě na dnešek. Zabouchla jsem za sebou naposledy pokojové dveře, vzala si taxi a jela na letiště.

Kovy
Uznávám, mám problém se ovládat. Měl jsem jí to říct, ale bál jsem se. Tak moc. Bezmocně jsem došel na pokoj a začal kopat do postele. ,, Idiote, idiote!" Řekl jsem si pro sebe. Věděl jsem, že už mě nikdy nebude chtít vidět. Popravdě, já ji asi taky ne. Tohle mě uklidnilo a já šel dolů za Martinem a Míšou.

Amber
Sedím v letadle, které pomalu vzlétá a moje myšlenky se mísí jedna přes druhou. Proč mi nevolá? Asi je dobře, že mi nevolá. Nebo není? S těmahle myšlenka jsem usla.
Probudila jsem se už v Česku. Dojela jsem taxíkem do Palládka, abych si od tama zarezervovala autobus do Pardubic. Měla jsem štěstí, jel již dnes a to za 40 min.

Totálně vyřízená že všeho jsem si lehla do postele a začala brečet. Jak moc mi chybí. Maminka moje, tatínek můj. Rozhodnuto, zítra se zastavím v nemocnici.

Ležela jsem v posteli, v uších sluchátka a nevnímala realitu. Myslela jsem pouze na to co se stalo, co mi udělal, co mi udělali všichni.
,, Amber, pojď jíst." Zavolala na mě mamka. Neochotně jsem se zvedla a šla do kuchyně. ,, Já musím ještě na rehabilitaci, takže ty se hezky najez a já pádím. Nebo spíš jedu." Ušklíbla se mamka. Je na vozíku, ale tyhle vtípky si stejně neodpustí. ,, Pa, mami." Zamávala jsem jí. ,, Pa, broučku." Ještě před tím, než odešla jsem slyšela, jakoby se s někým bavila ve dveřích. ,, Amber, zlato, návštěva." Zakřičela, zabouchla a odjela. Ve dveřích se objevil hnědovlasý kluk. Silně jsem polkla. ,, Než něco řekneš, prosím, dej mi jen 5 min." Protočila jsem oči. ,, Fajn, ale víc už ani krok." Souhlasně přikývl. ,, Vím, že sis kvůli mně prošla mnoha depresema a já se ti za to všechno omluvám. Vím, nikdy mi to neodpustíš, ale. Martin se mi nakonec přiznal, že si to všechno vymyslel. Jse totální debil a hajzl. Já vím." Sklopil oči. Jeho výraz byl plný smutku. V hlavě mi proběhlo milion vzpomínek na něj. Ale jen těch krásných. Kája pochopil, vzdychl a byl na odchodu. ,, Kájo?" Řekla jsem opatrně. ,, Ano?" Řekl vyčerpaně a zklamaně. ,, Odpouštím ti. Ne všechno, ale odpouštím. Takže bych byla ráda, kdyby jsi byl znovu můj kamarád." Zatím kamarád, pomyslela jsem si pro sebe. ,, Co-cože? Ty mi odpouštíš?" Řekl udiveně. ,, Ale jistě." A vrhla jsem se mu kolem krku. Objetí mi oplatil a já se cítila v bezpečí.

Ten horší konec vás čeká zachvilku. Nebojte 💚