Nákaza

Nebezpečná romance

Když jsme se vrátili zpět nahoru, všichni, kolem kterých jsme prošli se na nás jen smutně podívali a hleděli si svého. Andrew vypadal ze všech nejvíc zdrceně. Jenom se kolem mě mihl a zavřel se do své místnosti bez jediného slova.
,,Jdu za ním." řekla Tamara a rozběhla se za ním.
,,Ne, nikam nechoď. On to zvládne sám." chytil ji Marek za ruku a přitáhl k tělu. Šibalsky se na mě podíval a já jen obrátil oči v sloup. Společně s Filipem jsme si sedli k ohni, na kterém už si většina lidí opékala kousky masa. Prázdně jsem se koukal do červeno-oranžových plápolajících chapadel, které vypadaly jako by se snažili dotknout nebe. Po chvíli mě ale rozbolely oči z kouře a tak jsem se musel jít podívat jinam. Také jsem trochu pojedl a napil se. Zásob jsme naštěstí měli ještě dost, ale nic nám přeci nevydrží věčně, jednou nám ty zásoby stejně musí dojít. A tak mě napadlo, že bychom se měli podívat zpátky do té rádiové stanice. Kdo ví, třeba bychom zase naladili přeživší a našli jejich tábor.
Pro dnešek už ale bylo dobrodružství dost. Ujal jsem se první noční hlídky a sledoval černou oblohu s šedými mraky plujících po obloze. Ani jedna hvězda dodávající mi naději, či světlo měsíce. Dnes bylo hodně chladno a tak jsem jen přikládal do ohně, abych zahřál mě i ostatní. V hlavě jsem měl tisíce myšlenek, ale zároveň zmatek. Co se bude dít dál? Existuje ještě nějaká naděje? Vzpomínky na starý život mě lechtaly na duši ale zároveň vytvářely prázdno v mém srdci. Najednou jsem uslyšel něčí kroky, rychle jsem se otočil i se sekyrou v ruce a vylekal se, když jsem před sebou uviděl vyděšenou Tamaru.
,,Promiň, nevěděl jsem, že jsi to ty." omluvil jsem se jí, sklopil zbraň a zpátky si sedl k ohni. Tamara se jen lehce usmála a sedla si vedle mně. Bylo příjemné mít tu vedle sebe někoho, zvlášť při tak hrozných myšlenkách na budoucnost.
,,Běž se prospat, já to vezmu za tebe." řekla mi a jemně se o mě opřela. Teplo jejího těla mě uklidňovalo.
,,To je dobrý, já to zvládnu sám."
,,Dobře. Tak snad nebude vadit, když tu s tebou zůstanu." usmála se a odhrnula si pramínek vlasů, který ji neustále padal do tváře.
,,Nevadilo. Společnost se hodí." odpověděl jsem ji a podíval se jí do očí. Byly tak pronikavé, plné bolesti a strachu, ale také lásky a upřímnosti. 
 Srdce se mi prudce rozbušilo a mně naplnila touha ji políbit. A tak jsem se jen pousmál, levou ruku ji položil na tu její a pravou ji pohladil po tváři. V oranžové záři plamene jsem si všiml jejich zrůžovělých líček. Naše hlavy se k sobě pomalu přibližovaly až jsem nakonec ucítil tu její sladkou chuť jejích rtů. Čekal jsem, že se ode mně odtrhne, ale právě naopak. Začala mně vášnivě líbat. Chytil jsem ji za boky a pevně k sobě přitiskl, mezitímco ona mě objala rukama kolem krku a hladila ve vlasech. Nakonec se ode mně jen odtáhla a prázdně zírala na zaprášenou zemi plnou popela a vyhořelých uhlíků.
 ,,Děje se něco?" zeptal jsem se jí a objal ji kolem ramen.
 Povzdechla si. ,,Ne, dobrý jen...Marek...prostě si myslí že jsem jeho. Začíná mě štvát tím, jak se ke mně chová."
 ,,Jak se k tobě chová?"
 ,,Jako k věci. Umí jen rozkazovat a nějaké city ho nezajímají. Táhne nás do záhuby, musíš nám pomoct."
 ,,Já?"
 ,,Ano, ty."
 ,,Proč já?" řekl jsem udiveně.
 ,,Jsi přirozeným vůdcem. Navíc od doby, co jsi přišel, tak nám všem svitla kapka naděje a ta je v tomhle světě nesmírně cenná a důležitá."
 ,,Vždyť kvůli mně umřel..."
 ,,To nebylo kvůli tobě. Tohle už je součást tohohle světa. Lidi prostě umírají a s nimi i šance na přežití lidstva." řekla mi. Vůbec jsem netušil, co jí na to odpovědět a tak jsem jen mlčel. ,,Promiň." vzdychla si po chvíli Tamara. Chytil jsem jí pevně za ruku a políbil lehce na tvář, po které ji stékala slza.
 ,,Nic se nestalo. Nevadí když si půjdu lehnout? Už je docela pozdě a nás zítra čeká těžký den."
 ,,Jojo, v pohodě. Dobrou noc."
 ,,Dobrou." odpověděl jsem jí a šel se prospat k ostatním.
 Ačkoliv jsem šel spát skoro nejpozději ze všech, vzbudil jsem se jako jeden z prvních. Trochu jsem posnídal a bavil se hlavně s Filipem a Terezou. Nakonec se k nám přidal i Marek s Tamarou po boku. Když kolem nás procházeli, vyměnili jsme si s Tamarou zamilované pohledy a úsměvy. Když si toho ale Marek všiml, přitáhl si ji k tělu s pohledem psa, kterému byste chtěli vzít kus masa k obědu.
 ,,Dobré ráno všichni, doufám že jste se dobře prospali, protože nás dneska čeká dost vyčerpávající den." začal Marek jeho každodenní ranní proslov. ,,Včerejší ztráta nás oslabila, ale přesto jsme silní, všichni dohromady. Proto musíme spolupracovat. Tereza s Tamarou dneska zůstanou tady a budou hlídat společně s Andrewem. Alex a Filip se půjdou podívat do západní části města. A já s Davidem půjdeme ulovit nějakou zvěř do lesa. Někdo námitky?"
 ,,Já ano." ozval jsem se. ,,Nemůžu jít lovit s Filipem?"
 ,,Ne, potřebuji tě u sebe." odpověděl mi. Něco tady bylo špatně a tenhle jeho nápad se mi nelíbil. Na druhou stranu to byla skvělá příležitost, jak si s ním promluvit a vše si vyříkat.
 Sebral jsem si svou oblíbenou sekeru, luk s pár šípy v toulci a mohlo se vyrazit. Marek na tom byl s výbavou podobně. V ruce držel naostřenou sekeru, ale místo luku měl v ruce malou pistoli s plným zásobníkem a na zádech měl malý baťůžek.
 Nenápadně jsme proklouzli kolem Zelenáčů, stojících vedle budovy a vydali jsme se směrem do lesa. Tam byl poměrně klid, moc se jich zde nenacházelo a tak bylo jednoduché nastražit pasti a sebrat ty dva chycené králíky.  Procházeli jsme zbytek pastí, nastražených na druhé straně lesa, když tu jsme uslyšeli menší skupinku Zombie. Porozhlédli jsme se, ale prvně si jich nevšimli. To až později, když jsme došli k poslední pasti. Stáli pod dalším chyceným králíkem, visícím za nožku jen pár metrů nad zemí, a tlačili se, snažejíc se sníst králíka.
 ,,Hele, ty si vezmeš ty tři napravo a já ty dva nalevo." rozkázal Marek a já uposlechl, byť to bylo nefér. Jeden z nich schytal ránu šípem z luku a tím jsem na sebe upozornil. Oba dva se na mě vrhli a já je vší silou od sebe odstrkoval. Marek ty své dva už dodělal a tak mi přišel pomoct. Kopl do jedno z nich, který do mě vrazil tak, až mě shodil na zem. Zombie  byl položený na mně a doslova mi chtěl sníst obličej, což se mu samozřejmě nepovedlo.
 ,,Marku, pomoz mi!" zakřičel jsem na něj, když jsem koutka uviděl, jak seká hlavu tomu poslednímu. On se ale jen postavil vedle mně a usmíval se.
 ,,Noták. Pomoz mi!" zakřičel jsem, snažejíc se odkopnout tu smrdutou a hnijící potvoru z mého těla.
 ,,Měli bychom si promluvit." řekl a dál se na mně jen koukal. Nyní mu ale ten jeho úsměv zmizel a spíše nasadil seriózní tvář.
 ,,Myslím si, že teď není vhodná příležitost." odpověděl jsem mu zadýchaně.
 ,,Právě naopak příteli, teď je ta nejvíc vhodná příležitost."
 ,,Dělej, sundej ho ze mně!"
 ,,To chvíli počká, musím si s tebou promluvit o Tamaře."
 ,,Teď?"
 ,,Ano, teď. Vidím jak se na sebe díváte a upozorňuji tě, že ona je MOJE!"
 ,,Okey, okey. Já to chápu, teď už ho ze mně sundej ksakru!"
 ,,Fajn a varuji tě. Jestli se na ní ještě jednou podíváš, nebo na ni jen sáhneš, budeš dobrou potravou."
 ,,Dobře. Chápu." odpověděl jsem mu. Svaly se mi už třepaly a  mně docházela síla. Marek vypadal spokojeně, když tu potvoru sekl do zad a odvalil ji na bok. Ani minutu jsem nemeškal a vyskočil na nohy, mezitím co Marek toho Zelenáče dorazil. S výskokem jsem sebral ty dva králíky, které jsem upustil, když mě svalil na zem. Marek sebral toho posledního, který ještě visel na stromě. Chvíli jsme tam ještě mlčky procházeli lesem a zabíjeli všechny nemrtvé. Poté jsme se vydali zpátky do centra města a do Věže, kde nás uvítala Tamara s Terezou.
 Než se setmělo, vrátili se i ostatní s malým úlovkem. Upekli jsme si chycené králíky a já se celou dobu snažil vyhýbat Tamařiným očím. Marek tam poté vyprávěl, jak mě zachránil a jak jsem byl neschopný. Málem jsem si tam vykroutil oči. Nemohl jsem uvěřit těm lžím, co říkal. Hlavně jsem nechápal, jak mu to mohli všichni uvěřit. Nakonec jsem těch jeho keců měl už plné zuby a šel se trochu prospat.