Nákaza

Kamarád

 Několik hodin jsem dobře spal, ale pak mě probudil výstřel stejný jako včera a tak jsem se podíval přes okraj aby mě neviděl. Byl to ten stejný muž jako včera a za ním zase horda Zombie. Měl jsem chuť radši střelit jeho, než ty Zombie, ale když jsem viděl že na ramenech má menší batoh, pomyslel jsem si že bychom si mohli pomoct. Sestřelil jsem těch šest Zombie a muž se zase díval okolo sebe. Najednou jeho pohled spočinul na místo odkud jsem střílel.
Viděl mě? Pomyslel jsem si. Pomalu šel směrem k autu a i když byla tma, viděl jsem v záři měsíce že něco vytahuje z batohu. Pak ho zpátky zavřel a hodil si ho na záda. Nemeškal jsem a šáhnul po batohu, vytáhl jsem malého Eagla, odjistil jsem ho a připravoval se v případě nouze vystřelit. Slyšel jsem svištění čehosi, znělo to jako svištění lana. V ruce jsem držel zbraň a pomalu jsem na kolenou přišel k okraji rozhledny. Když si všiml že na něho mířím zbraní zdvihl ruce jako projev toho že se vzdává a nemá v plánu na mě mířit zbraní, i když asi žádnou ani nenašel. Po chvíli když jsem na něho mířil zbraní jsem ji sklopil a z batohu vytáhl lano. Uvázal jsem ho u mě nahoře a shodil mu ho dolů. Rychle vyskočil na střechu auta a chtěl skočit na lano, ale trochu se zasekl. Věděl jsem proč, přece jen, mířil jsem na něho zbraní. Ale když jsme si povšimli blížících se Zombie, radši nemeškal a vyskočil na lano. Moc asi lézt na lano neuměl, párkrát mu sjeli ruce a nohy ho vůbec neposlouchaly. Když už byl na můj dosah, podal jsem mu ruku, on se ochotně chytil a vyškrábal se nahoru přičemž jsem mu ještě pomáhal. Rychle jsme lano vytáhli nahoru, odvázali ho od rozhledny a vložil jsem ho zpátky do batohu. Chvíli jsem počkal až se trochu vydýchá, asi celou dobu běžel a teď ještě lezl po laně. Trochu zaskučel, ale už se vyklidňoval.
,,Dobrý večer" pozdravil ještě pořád udýchaný.
,,Čau" odpověděl jsem mu. ,,Nepokousal tě žádný?" zeptal jsem se radši hned.
,,Naštěstí ne, díky tobě" usmál se.
,,Nemáš zač." odvětil jsem mu nenuceně.
,,Jsem Filip jen tak mimochodem." představil se mi.
,,David" představil jsem se mu taky. ,,Jsi odsud?"
,,No, dá se to tak říct. Kousek odsud byla menší vesnička ve které jsem bydlel, do doby než To propuklo. A ty?"
,,Ne. Bydlel jsem na druhé straně tohohle státu." Filip se mi zdál dost sympatický. Spíše to byl milovník než zabiják.
,,Aha, to máš odsud dost daleko. Nevím jak ty, ale asi bych si šel lehnout. Jsem dost unavený." pokývl jsem hlavou a zpátky se opřel o batoh. Filip si lehl do druhého rohu, hlavu si opřel o svůj batoh a během chvilky jsme oba usnuli.
Zbytek noci bylo chladno, oba jsme se třásli zimou a já se často probouzel. Nebyla to jenom zima co mě probouzelo ze spánku, byl to i otravný chrchlavý zvuk Zombie a nejistota. Nikdy nevíte, kdy může vytáhnout nůž a probodnout mě. Mám toho přece dost na přežití, ale on by asi beze mně moc dlouho nepřežil. Přestal jsem na něho myslet a při pohledu do dřeva jsem usnul bdělým spánkem.
Když jsem ráno vstal, bylo slunce už na obzoru ve své plné kráse ranního svitu. Filip seděl na místě kde usnul a díval se na mě.
,,Dobré ráno" přivítal mě Filip do nového dne.
,,Snad bude dobré" pousmál jsem se na něho.
,,Zajdeš se mnou do mého tábořiště? Mám tam pár věcí, co by se mohli hodit." navrhl.
,,V lese?"
,,Jo v lese. Moc Zombie tam kupodivu není"
,,Dobře" souhlasil jsem. ,,Ale první bych se asi najedl"
,,Klidně si sněž ten starý chleba jestli chceš. Já bych radši zašel přímo do tábora, mám tam i jídlo a dobré. Nejenom starý chleba a konzervy."
,,Tak jo" vytáhl jsem z batohu lano a do ruky jsem si vzal mačetu. Filip šel jenom s nějakým kuchyňským nožem a gumičkou.
,,Na co máš tu gumičku?" zeptal jsem se ho.
,,Uvidíš. Neboj, na tebe ji nemám. Jedna veverka mi ji zničila, proto jsem se večer vracel zpět. Je těžký najít takovouhle gumičku" dost jsem mu věřil, i když jsme se neznali a tak jsem radši uvázal lano, mačetu shodil dolů a sjel po laně dolů. Filipa jsem musel skoro chytat jak mu klouzaly ruce po laně. Dole jsem sebral mačetu a nechal se Filipem vést k jeho táboru. Vcházeli jsme do lesíka, kde jsme si navzájem kryli záda. Šli jsme hlouběji a hlouběji, dokud jsme se nedostali k stanu a ohništi oplocené drátovým plotem.
,,Tady bydlím" dost jsem čuměl, protože já jsem takové štěstí neměl. Filip mě vedl k malé, úzké bráně, kde nehrozilo že by se Zombie dostali dovnitř. Zavedl mě rovnou do stanu, kde jsem si sedl na nějakou deku na zem a čekal co si s sebou bere. Z tašek vytahoval nějaké šípy a luk.
,,Ty máš luk?"
,,Na co jsem asi potřeboval gumičku a jak jsem asi chytal zvířata?"
,,Tady nějaké zvířata byli?"
,,Jo. Králíci, srny a podobně. Vždyť jsem ti říkal že tady moc zombie není, ale bezpečné taky ne. Pokud je chceš vidět, jsou u ohniště." zvedl jsem se, vyšel ze stanu a popošel k ohništi a opravdu. U ohniště se na sáčku válely opečené kusy králičího masa. Otočil jsem se ke stanu a sledoval, jak si Filip opravuje luk. Netrvalo to moc dlouho a když to měl, sbalil spacák, deky i maso a ještě nějaké jeho zásoby potravin. Luk do ruky. Spacák s dekami jsem nesl já a šli jsme zpátky na naší základnu. Věci jsme první zahákly a vynesly nahoru, až potom jsem šel první já a potom Filip, abych mu pomohl se vyškrábat nahoru. Bylo tam dost bezpečno a hlavně dobrý výhled jak na les, tak na velkou část zbytků města.
,,Včera tě málem zabili" podíval se na mě Filip.
,,Mě? Spíš tebe ne?" usmál jsem se.
,,Mě málem taky, ale to byli Zombie. Tebe viděli přeživší" zněl ustrašeně, ale důvěřivě.
,,Tady jsou přeživší?"
,,Jo. Tábor mají ve Věži s velkým V."
,,Proč věž s velkým V?"
,,Je to jedna z nejvyšších budov v tomhle rozbombardovaném městě. A ty ses toulat kolem ní" ukázal mi prstem přede mně na vysokou budovu, opravdu jednu z nejvyšších v tomhle městě.
,,Jak víš že mě viděli?" Filip se na chvíli zasekl a přemýšlel jak mu to má říct.
,,No, řekněme že jsem tě často potkával od té noci, co jsi mě zachránil"
,,Takže jsi mě špehoval?"
,,Dá se to tak říct. Nezabij mně!"
,,Proč bych tě zabíjel? Takovej magor nejsem" a začal jsem se smát. Po chvíli se začal smát i Filip a my jsme k sobě cítili pevné, přátelské pouto.
,,Potkal jsi je někdy?" zeptal jsem se ho.
,,No jasně" vyhrnul si rukáv až k ramenu a ukázal mi dlouhou řeznou ránu. ,,To mi udělal jeden z nich. Jsou tam čtyři chlapi, z toho jeden umí výborně střílet ze sniperky a jedna holka. Tamara, taky umí střílet z luku a dobře, s tou jsem docela dobrý spojenec. Teda pokud není s tou jejich partou, v tu chvíli prahne po krvi"
,,Je ta rána hluboká?" optal jsem se ho.
,,Docela jo, ale zatím žiju a nekrvácím" sáhl jsem do batohu pro sáček, odkud jsem vytáhl desinfekci a obvaz. Nastříkal jsem mu desinfekci na ránu, přičemž trochu skučel, ale snažil se to vydržet, a potom jsem mu celou ránu zavázal obvazem, jak mě to kdysi učili.
,,Dík" poděkoval mi ihned.