Nákaza

Rádiová stanice

 Vylezli jsme nahoru po těch rozpadajících se schodech a dávali pozor na každý náš krok. Museli jsme být velice opatrní. Schody byly dost příkré a na některých místech držely jen díky trámům, které fungovaly jako podpěry. Společně jsme se tedy dopracovali až k vrcholu budovy. Sedli jsme si tam na zem, hned vedle trosek, zbortěných zdí a roztříštěného skla. Marek, to je hlava téhle skupiny přeživších, se nás vyptával na to, kdo jsme, odkud jsme sem přišli, jak dlouho přežíváme a na naše zásoby. Když slyšel jaké máme zbraně, zásoby munice, zásoby jídla a pití, vypadal překvapeně.
,,Hele, nechtěli by jste se k nám přidat? Potřebujeme tu takové dva chlapy jako jste vy dva." zeptal se nás Marek. Já s Filipem jsme ani chvilku neváhali a tuto jeho nabídku přijali. Přece jen, víc lidí znamená větší šanci na přežití, ale také na druhou stranu víc hladových krků... Pak nás Marek poslal jít spát.
Ráno nás probudil jeden z členů skupiny jménem Alex. Podle pohledu bych typoval, že měl tak 16-17 let. Byl to vysoký, štíhlý kluk s dlouhými, černými, rovnými vlasy a učesanou ofinou na stranu. Na sobě měl černé, roztrhané džíny, bílé triko a šedou mikinu a na krku měl železný řetízek s přívěskem. Byl celý špinavý od bláta a krve.
Dovedl nás za zbytkem skupiny sedící u ohně rozdělaného uprostřed místnosti. Všichni seděli na kouscích betonu a koukali na nás. S Filipem jsme si sedli vedle sebe a čekali co se bude dít dál. Jakmile jsme se všichni usadili, Marek vstal a podíval se na nás.
,,Takže, lidi. Máme tady dva nové příslušníky tady do naší skupiny přeživších. Jmenujou se Filip a David." ukázal na nás, usmál se a dále pokračoval v představování členů skupiny. ,,Tady to je Tamara a Tereza. Tereza je naše ošetřovatelka a Tamara kdysi bývala servírkou a kuchařkou. Pak je tady Alex. Je to nejmladší člen naší skupiny a studoval automechanika. Tohle je James a Andrew, ti pracovali spolu v obchodě. A já jsem Marek a dělal jsem architekta. A to jsme všichni. Naše docela malá skupinka, ale silná."
,,Rádi vás poznáváme. Já jsem David. Je mi 20 a pracoval jsem jako elektrotechnik. A tohle je Filip, který pracoval na Pracovním úřadě." představil jsem nakonec sebe i Filipa, sedícího na studeném kusu betonu. Společně jsme pojedli a vzájemně jsme se poznávali. Byla to dobrá skupina lidí. Byli docela přátelští a s Tamarou jsme si každou chvíli vyměňovali pohledy.
,,Davide? Mohl bys tady jít na chvíli?" zeptal se mě Marek uprostřed mého rozhovoru s Jamesem.
,,Jojo. Už jdu." odpověděl jsem mu a šel za ním. Odvedl mě za jednu ze zdí na patře a postavil se k oknu. Postavil jsem se vedle něj a mlčky koukali z okna. Všechny ulice byly zaplněné Nakaženými.
,,Svět jde do háje Dave. Podívej se. Všude okolo jsou tady Nakažení. Tohle nemůžeme přežít...tohle nemůže přežít nikdo. Nedá se tady žít a dříve či později umřeme. Ať už je to na kousnutí Nakaženého, hladem, žízní nebo nás zastřelí jiní přeživší." řekl mi upřímně Marek. V jeho hlase jsem slyšel strach i zlost.
,,Tohle neříkej Marku," chytil jsem ho za rameno ,,Vždycky je nějaká šance. Jsme silní a věřím tomu, že přežijeme...nějak."
,,Vidíš tamhle tu věž v dálce?" ukázal na rádiovou věž.
,,Vidím. Co s ní?"
,,Potřebuju se tam dostat. Je to naše jediná možnost jak zjistit, jestli je ještě nějaká naděje na přežití...Ale sám to nezvládnu, potřebuju k tomu pár lidí."
,,Chápu co tím myslíš. Rád pomůžu." odpověděl jsem mu s odvahou a odhodláním.
,,Díky." řekl mi Marek, na chvíli se ještě díval z okna a mlčky odešel z místnosti, kde se přidal k ostatním. Šel jsem ihned za ním. Sedl jsem si vedle Filipa, který se vybavoval s Jamesem a Terkou. Jenom se na mě podíval koutkem oka, pousmál se a dále pokračoval v konverzaci.
,,Takže lidi. Objevil jsem na druhém konci města rádiovou stanici. Je tu nějaká šance, že můžeme narazit na frekvenci přeživších. Je to ale nebezpečné, po cestách se toulají ty zelené svině a nerad bych tem šel sám. Potřebuju ještě aspoň 3 lidi se zbraněmi. Ostatní to tu budou hlídat." prohlásil Marek skupině a já s Filipem a Tamarou jsme se nabídli.
,,Ne Tamaro, ty nikam nejdeš!" zakřičel na ní Marek.
,,Proč ne?" odpověděla mu uraženým hlasem.
,,Ty sama moc dobře víš proč.." jakmile to řekl, nastálo ticho. Všichni se zahleděli do země a já s Filipem jsme nechápavě všechny sledovali.
,,Hele...nevíme co se stalo, ale měli bychom jít co nejdříve, ať nejdeme se setměním." promluvil do ticha Filip.
,,Filip má pravdu. Musíme jít. Jamesi? Jdeš s námi?"
,,Jdu." promluvil hlubokým hlasem James a zvedl ze země svou sekeru se zaschlou krví. Tamara se urazila a naštvaně odešla do vedlejší místnosti, kde se opřela o rámy oken. Chystal jsem se za ní vyrazit, ale Marek mě zavolal k němu.
,,Nech ji teď být a soustřeď se, musíme jít."
Nesnáším, když mi někdo rozkazuje, ale měl pravdu. Museli jsme vyrazit před polednem. James šel prozkoumat venkovní situaci a my si mezitím došli pro zbraně. Každý jsme si vzali menší pistoli a ruční zbraň, což byla ve většině případů nějaká sekera a nůž. Nemůžeme si do centra města vzít pušky, které dělají rachot...přilákalo by je to k nám. Už jen ty malé pistole jsme si brali opravdu jen pro případ nouze a to i proto, že moc nábojů jsme neměli.
,,Je jich tam spousta, nemám tušení jak se tam dostaneme." řekl nám udýchaný James.
,,Jednoduše...proběhneme." odpověděl jsem mu.
,,Jsi blázen?" podíval se na mě Marek.
,,Má pravdu." zastal se mě Filip. ,,Jsou hlavně na téhle ulici a na Warnerovce. Když projdeme touhle uličkou mezi domy a proběhneme parkoviště, můžeme se dostat do jedné z opuštěnějších části měst a odtamtud k lesu. Když se budeme držet na kraji města, máme šanci se tam dostat." ukazoval nám Filip, který se rozutíkal k oknu a celou cestu nám popisoval.
,,To je dobrý nápad." souhlasil Marek. Slezli jsme ze schodů do přízemí a ven se dostali zadním vchodem. Opatrně jsme se porozhlédli po okolí a vyběhli do uličky se sekyrou v ruce a pistolí nasazenou za opaskem. Marek šel jako první a za ním já, James a Filip. Když jsem se otočil, abych se ujistil, že jsou všichni zatím v pohodě, uviděl jsem Ho. Nakažený si to rovnou mířil k Filipovi.
,,Filipe, za tebou." upozornil jsem ho. Filip se se zleknutím otočil a Nakaženého trefil jednou ranou přímo mezi oči. Jen jsem sledoval, jak jeho mrtvé tělo umírá už podruhé a kácí se k zemi. James mu pro jistotu zarazil do hlavy pár dalších ran a rychle jsme odtamtud utíkali. Schovávali jsme se za auta na parkovišti a s naším štěstím si nás nikdo nevšiml. Když jsme oddychovali za jednou modrou Audinou, docela už starou, podíval jsem se na Věž a viděl, jak nás ostatní bedlivě sledují. Jenom jsem se pousmál, po tváři mi stékaly kapičky potu a mě polilo horko. Rychle jsme se vydali dále. Už nám zbýval jenom kousek abychom se dostali na kraj města. Nesměli jsme vydat ani hlásku. Byli všude okolo nás. Když už jsme byli na konci města, uviděli jsme silnici, vedoucí okolo stanice. Ani chvíli jsme nemeškali a vydali se podél ní.