Nákaza

Staří známí

 ,,Je odpoledne. Co kdybychom se šli podívat do města a okolí?" navrhl Filip.
,,Dobře, ale nechodil bych moc blízko té Věže."
,,Jasný." sbalili jsme si věci, batohy hodili na záda a slezli jsme z rozhledny. Vydali jsme se do
východní části města, kde jsme ani jeden nebyli. Navzájem jsme si kryli záda při útoků zombie a
rozdělovali si nalezené předměty.
,,Už se stmívá. Buď se vrátíme zpět, anebo tu někde přespíme." poznamenal jsem po
nekonečných hodinách bloudění po ulicích města.
,,Moc bych se nevracel, je to daleko a kdoví, co za potvory nás tam bude čekat." odpověděl mi Filip. Porozhlédli jsme se okolo, ale nenapadlo nás, kde bychom se před těmi potvorami mohli
schovat.
,,Znám místo, kde bychom se schovat mohli, ale je to dost riskantní." řekl nakonec Filip.
,,Kde?"
,,Je to jedna z těch vyšších věží stejně jako Věž a je taky kousek od ní. Odtamtud jsem je
sledoval." chvíli jsem přemýšlel, přece jen, jít do vysoké budovy bez zombie je fajn, ale riskovat,
že tě uvidí z Věže a zabijou tě, ani nevíš jak, je dost nebezpečné.
Porozhlížel jsem se okolo a když jsem viděl, jak se k nám přibližují masy zombie, souhlasil jsem s jeho nápadem a v klidu jsme kráčeli k té věži. Nebyla nějak moc daleko a tak jsme tam stihli
dorazit dřív, než slunce úplně zapadlo a na nebi se objevily růžové obláčky a první hvězdy. Vešli
jsme do budovy a co nejvíc potichu, jsme se vydali do vyšších pater. Pokoušeli jsme se potichu,
bez povšimnutí zombie projít všemi patry, až do toho nejvyššího. Vyšli jsme do nejvyššího patra, skla místnosti byly roztříštěné okolo a stěny byly omlácené od nějaké zbraně a potřísněné
zaschlou krví. Těžké batohy jsme si odložili k jednomu rohu stěny, kousek od okna, kde byl výhled na celé okolí a hlavně na Věž. Když jsme se podívali z okraje okna, viděli jsme do patra, ve kterém se svítilo.
,,Tam jsou, přeživší." řekl jsem potichu. Když jsem se otočil, Filip vytahoval z batohu deky a
spacák.
,,Nevím jak ty, ale já bych se najedl a šel spát." řekl mi na to Filip. Šel jsem k batohu a vytáhl jsem
nějaké to jídlo a vodu. Už jsem měl hlad.
Moje tělo momentálně trpělo. Neměl jsem dostatek jídla na to, abych se najedl do plna a z
nedostatku vody jsem musel pít málo, z čehož mě často bolela hlava.
,,Běž spát, budu hlídat." řekl mi Filip.
,,Pak mě ale probudíš abychom se vystřídali jo?" dohodli jsme se.
,,Jasně." odpověděl mi Filip. Otočil jsem se zády k němu a usnul.
V noci mě Filip probudil s tím, že už je unavený a jestli bych ho nevystřídal. Souhlasil jsem a tak jsem vstal a začal se procházet po patře. Filip hlasitě zazíval a po chvíli usnul. Opřel jsem se o betonový sloup a díval jsem se přes velkou díru přímo na celé noční město. Dával jsem si akorát pozor, aby mě neviděli z Věže, odtamtud by mě mohli vidět a já vidět je, kdyby tam měli světlo. Najednou se ale naproti ve Věži rozsvítilo malé světlo a tak jsem se rychle radši schoval za sloup. Vypadalo to, jako by se sem díval, pak ale šel o kousek dál, kde se objevilo druhé světlo. Pak ale obě světla zhasla a já jsem vyšel kousek zpoza sloupu. Celou dobu jsem sledoval Věž a ulice pod námi. Slyšel jsem třískot železného trámu do betonu. Díval jsem se odkud to šlo, ale pak jsem uviděl čtyři osoby, které šli pomalu po ulici. První jsem si myslel že to jsou normální zombie, pak mi ale došlo, že tohle zombie asi nebudou.
,,Filipe. Vstávej." snažil jsem se vzbudit Filipa. Nakonec se mi to podařilo a on vstal.
,,Co je? To už je ráno?" zeptal se ospalým hlasem.
,,Kéžby. Musíme odsud nějak vypadnout. Přeživší." řekl jsem mu.
,,Co? To jako že jdou tady?" divil se Filip. To už jsme ale slyšeli někoho se bavit.
,,Ber věci." řekl jsem mu a rychle z tašky vytahoval M4 a schovával malého Desert Eagla. Batoh jsem si hodil na záda a rychle přeběhl k jediné cestě nahoru. Podíval jsem se rychle na Filipa, který už stál s batohem na zádech, sekerou v ruce a lukem s šípy pro jistotu na zádech naproti mě u vchodu.
,,Pššt." slyšeli jsme nějakou holku.
,,To byla ona. Ta holka co jsem ti říkal." šeptal Filip.
,,Jsi si jistá že to byli oni a ne jenom nějací zombie jo?" zeptal se jí nějaký kluk, co tam byl s ní.
,,Jo. Ještě rozeznám člověka od zombie." odpověděla mu. Kroky se čím dál víc přibližovali a já začínal trochu panikařit.
,,Tady!" vykřikl někdo a ozval se výstřel. Filip se rychle dal na stranu a tak stejně i já.
,,Pojď za mnou." zašeptal mi Filip a běžel někam dozadu. Pak se postavil na kraj budovy a udělal krok dopředu. První jsem se lekl, ale pak jsem ho viděl, jak stál na malé plošině, odkud vedl žebřík dolů.
,,Rychle běž, budu tě krýt." řekl jsem mu a sledoval, jestli se k nám neblíží přeživší. Když byl Filip na plošině nižšího patra, rychle jsem šel dolů i já. Najednou jsem uslyšel výstřely. Na de mnou stál jeden z přeživších na kraji rozpadající se budovy a snažil se do mě střelit. Rychle jsme se s Filipem dostávali dolů, ale dával jsem si velký pozor na to, aby mě nestřelili. Od železných trámů a žebřin se ozývaly svištící náboje. Nebyl to úplně hnusný zvuk. Docela se mi líbil, ale připoutával větší pozornost zombie. S Filipem jsme byli docela v háji. Se shora na nás stříleli, dole na nás čekali zombie a někdo z přeživších se snažil k nám do patra dostat. Schody ale byli zničené, museli by jít po zničených zdech a sklouzávat se po potrubí.
,,Rád jsem tě poznal Filipe." řekl jsem Filipovi, když už jsem neviděl šanci, abychom se odsud dostali.
,,Slyšíš to?" zeptal se Filip.
,,Co? Já nic neslyším." odpověděl jsem mu.
,,No právě. Nestřílejí. Buď jim došla munice, nebo taktizují." řekl Filip. Rychle jsme využili příležitosti a scházeli dolů. Konečně, po 5 patrech slézání z žebřin jsme se dostali na poslední plošinu. Pod námi jsme viděli zombie. Jejich odporné těla se k nám snažili dostat. Díval jsem se pořád okolo, ale nikdo z přeživších nikde. Jako kdyby sešli z budovy a utekli. Teď jsme měli na výběr. Buď postřílíme zombie a někam utečeme. Nebo proskočíme sklem a někde vyskočíme z budovy.
,,Hele. Mám dobrý nápad. Batohy by to sklo mohly vyrazit, nemyslíš?" napadlo mě.
,,Jo. Dobrej nápad hele. Aspoň se nezraníme." řekl Filip. Oba jsme si sundali batohy a na tři prohodili sklem. Sklo se roztříštilo všude okolo a my vskočili do budovy. Trošku jsem uklouzl na skle, ale naštěstí jsem se chytl batohu. Rychle jsme si s Filipem dali batohy zase na záda a procházeli patrem.
,,No konečně. Už jsme tu na vás čekali." ozval se mužský hlas za rohem. S Filipem jsme vytáhli pistole a zamířili na ně. Muž vyšel zpoza rohu a za ním dvě holky a tři kluci.
,,To bych moc nezkoušel." řekl muž.
,,Dlouho jsme se neviděli." řekl Filip.
,,Dejte zbraně dolů a možná vás nezabijeme." řekl muž. Všichni v ruce drželi pistole. Sami sva bychom je všechny nezabili.
​ ,,Ahoj Tamaro." pozdravil jednu z holek Filip, když jsme pomalu skládali zbraně.
,,Čau Filipe. Tebe ty zombie ještě nezabili?" odpověděla mu.
,,Hele dámičky, kecejte si potom. Co tu vůbec chcete?!" zvedl hlas muž, zřejmě vůdce skupiny.
,,Klídek. Chceme přežít. Tak jako vy." řekl jsem.
,,Tamaro ty je znáš?" otočil se muž na ní.
,,Jenom toho vpravo. Toho vedle ne." řekla Tamara.
,,Zachránil mě." řekl Filip a podíval se na mě.
,,Jste infikovaní?" zeptal se jeden z chlápků vzadu.
,,Ne." odpověděl Filip.
,,Tak pojďte. Možná vás zabijeme až tam." řekl muž a pomalu šel vpřed.
,,Ahoj Tamaro." pozdravil znovu Filip Tamaru.
,,Ahoj Filipe. Co, že jsem tě dlouho neviděla?" pozdravila ho Tamara. Tamara byla nádherná dívka. Její černé a dlouhé vlasy ji vlály v jemném studeném vánku. Měla nádherný a roztomilý úsměv a tmavě hnědé oči. Na sobě měla černé triko na ramínka, na kterém se odrážely třpytky uschlé krve a kolem paže měla obmotaný obvaz. Měla roztrhané rifle a černé botasky.
,,Ále. Byl jsem u sebe v lese. Víš jak."
,,Jasně. A kdopak je tohle?" podívala se Tamara na mě.
,,Čau. Jsem David." představil jsem se.
,,Ahoj já jsem Tamara." představila se mi s úsměvem.
,,Filip o tobě mluvil." usmál jsem se na ní zpět.
,,Fakt?" řekla překvapeně Tamara.
,,Jo. Tady David mi zachránil dvakrát život. Byla za mnou horda zombie a on je všechny zastřelil." řekl Filip. Tamara se na mě podívala těma jejíma nádhernýma očima a já se stydlivě pousmál.
,,Šikulka. Hele, pokusím se domluvit s Markem. To je ten ve předu. Už jste ho měli tu čest vidět." řekla Tamara a aniž bychom stihli s Filipem nějak odpovědět, řítila se Tamara za Markem. Už dávno jsme byli z budovy venku. Šli jsme ulicí směrem k Věži. Cesta nebyla moc dlouhá, Věž byla hned vedle nás, na opačné straně ulice.
,,Ahoj kluci." pozdravila nás druhá holka z té jejich skupiny.
,,Ahoj." odpověděli jsme ji.
,,Vy jste David a Filip že?" zeptala se.
,,Jo. Já jsem Filip a tohle je David. Jak se jmenuješ ty?" zeptal se jí hned Filip.
,,Jsem Tereza." odpověděla nám a zahleděla se na zem.
,,Dávejte si bacha kam jdete!" zakřičel na nás zepředu Marek a vedl nás po schodech, které se místy propadaly a dlouho tu už asi nevydrží, až do posledního patra.