Nákaza

První smrt

 Pomalu jsme se blížili k cíli. Došli jsme až k ocelovému plotu, kde jsme se zastavili. Vydal jsem se hledat bránu, přece to musí mít nějaký vchod. Najednou za mnou přiletěl James s tím, že Filip našel vchod. Potichu jsme za ním došli. Mezitím Filip zlomil zámek a rozrazil dveře brány. Hned vedle brány stála malá budova, na které bylo napsané : "Vrátnice" a uprostřed toho celého oploceného pozemku stála poměrně široká rádiová stanice a za ní obrovský vysílač. Rychle jsme prohledali okolí, zda se někde neschovává nějaký Nakažený, ale žádného jsme naštěstí nepotkali. Poté jsme se vydali přímo do budovy. Dveře byly otevřené a tak jsme prostě vešli dovnitř. Pečlivě jsme se rozhlíželi okolo a vzájemně si kryli záda. Vzduchem se prolínal zápach smrti a rozkládajících se mrtvol.
Budova se zvenku zdála větší, než doopravdy byla. Uvnitř se nacházela nějaká studia, odkud mluvili hlasatelé, a technické místnosti pro údržbu budovy a vysílače. Vešli jsme do jednoho ze studií. Závěsy byly zatažené, okna zabarikádovaná prkny a na stěnách, podlaze a přístrojích byly stopy po stříkající krvi. Na zemi leželo ohyzdné tělo člověka. Na mnoha místech se kůže odlupovala, chyběla mu část nohy a několik prstů na ruce. Jeho oblečení bylo roztrhané a špinavé od krve a bahna. S nechutí v obličeji jsme se na něj podívali a obešli ho.
Prohledávali jsme všechny skříně, poličky, šuplíky i každou skulinku. Ale nikde nic užitečného, jenom kabely a nějaké složky. A tak jsme si sedli na židle a snažili se naladit nějakou frekvenci.
,,Haló! Je tam někdo? Haló!" opakoval jsem pořád do mikrofonu s nadějí, že nám někdo odpoví.
,,Haló! Kde jste?" ozval se najednou z druhé strany muž s hlubokým hlasem. S kluky jsme se na sebe podívali a Marek mi ihned vytrhl mikrofon z ruky.
,,Jsme v rádiové stanici na kraji města, kde vy?"
,,Chrrr, chrrr," začalo se najednou ozývat z vysílačky. ,,Tábor přeživších, chrrr, chrrr." to bylo jediné co jsme zachytili. Poté se kontakt přerušil.
,,Haló? Jste tam?" Marek se pokoušel ještě pokoušel znova naladit na frekvenci, ale vždycky se ozvalo jen hlasité a nepříjemné chrčení.
,,Sakra. Ztratili jsme je." oznámil jsem a Marek naštvaně praštil s vysílačkou o stůl. Naše jiskry naděje v očích nám ihned zmizely.
,,Počkej, co to ale říkal?" zeptal se Filip.
,,Co? Tys něčemu z toho chraptění rozuměl?" podíval se na něj s tázavým výrazem ve tváři James.
,,Jojo. Ještě než se spojení přerušilo mluvil o nějakém táboru přeživších." odpověděl mu Filip.
,,Nemůže být daleko, když jsme je vůbec naladili." řekl jsem s úsměvem a podíval se na Filipa. Byla tady šance na přežití.
Ještě chvíli jsme se pokoušeli hledat někoho, kdo by nám odpověděl, ale marně. Všude se ozývalo jenom chrčení a tak jsme to vzdali a chystali se odejít. Prošel jsem poměrně úzkou chodbou směrem k východu. Když jsem se na vteřinku otočil, šel za mnou Filip s Markem a já se pozastavil.
,,Co je? Proč ses zastavil?" zeptal se mě Filip.
,,Kde je Ja.." nestihl jsem to ani doříct a už jsem slyšel jeho výkřik, následovaný výstřelem z pistole. Všichni jsme se ihned rozběhli za zvukem. James seděl vedle mrtvoly, o které jsme si mysleli, že je úplně mrtvá. Očividně nebyla.
,,Co se stalo?" vykřikl Filip držící v ruce pistoli.
,,Ten zmrd nebyl mrtvej..." odpověděl mu James udýchaně.
,,Jsi v pohodě?" zeptal jsem se ho.
,,Jo, asi jo." odpověděl mi a pousmál se. Marek mu podal ruku a pomohl mu vstát. James se o něj opřel.
,,Dobrý kámo?" zeptal se ho Filip.
,,Jen mě trochu bolí kotník, ale to je dobrý. To je asi z toho, jak se mnou švihl o zem."
,,Můžeš chodit?"
,,Noo...jo, ale bolí to."
,,Musíme odsud co nejrychleji vypadnout, než se tu objeví další Nakažení. Až budeme doma, tak se ti na to podívá Tereza." řekl Marek a nervózně se pohupoval.
,,Máš pravdu. Jdeme." rozkázal jsem a odešel z místnosti. Filip pomáhal Jamesovi a hlídal ho, aby nespadl a Marek šel za nimi abychom je mohli každý krýt z jedné strany, kdyby se něco pokazilo.
Teď nás ještě čekala nepříjemná a nebezpečná cesta zpátky. Bylo jednoduchý se dostat tam. Horší je to už zpátky. Přes parkoviště jsme prošli bez větších problémů, ale ulička, kterou jsme se měli dostat zpátky do budovy byla ucpaná Nakaženými. Rychle jsme museli najít způsob, jak se nepozorovaně dostat dovnitř. Všechny vchody byly zabarikádované, stejně tak i většina oken.
,,A jsme v háji." zašeptal jsem a nervózně se snažil přijít na způsob, jak se odtud dostat. Najednou se všichni Nakažení začali hrnout pryč od nás, na druhou stranu ulice a před hlavní vchod budovy. Otevřely se jedny dveře, kde se zpoza nich objevila Tamara s katanou v ruce a ukázala nám, že máme jít za ní. Já s Filipem jsme pomohli Jamesovi vstát a dělali mu oporu. Marek šel za námi, aby nás kryl. Tamara nám šla dva kroky naproti a jakmile si všimla, jak vedeme poraněného Jamese, zhrozila se. Marek se poté rozběhl za námi a Tamara rychle zavřela dveře a zabezpečila, aby se tady žádný zelenáč nedostal. S Tamarou jsme se na sebe na vteřinu podívali a já hlasitě vydechoval. Byli jsme všichni spocení, unavení, ale čekal nás ještě výstup do nejvyššího patra po těch nechutných schodech.
Když jsme došli nahoru, ostatní náš už bedlivě vyčkávali. Pomohli jsme Jamesovi si sednout a Tereza se ihned vrhla Filipovi kolem krku. Jen jsem se pousmál a sedl si vedle Alexe, abych se trochu uvolnil. Po chvíli se tam shromáždila celá naše skupina a my jim řekli o všem co se tam stalo, včetně táboru přeživších. Všichni poslouchali každé slovo, které jsme řekli. Většinu času sice mluvil Marek, jako vedoucí skupiny, ale i já, nebo Filip jsme občas prohodili nějaké to slovo, protože to Marek strašně zveličoval a dělal z toho největší hororovou scénu. I když tenhle svět...to v čem žijeme je horor. Horor, který končí smrtí všech, koncem lidstva a světa tak, jak ho známe. Po chvíli jsme se všichni rozešli a Tereza se ujala Jamese. Odvedla ho do své malé místnosti, kde má nějaké obvazy, náplasti, léky a podobné věci. Udělala si z té místnosti takovou její malou ošetřovnu.
Já jsem se šel podívat do vedlejší místnosti, opřel se o okno a sledoval tu spoušť všude okolo. Po chvíli za mnou přišla i Tamara s úsměvem. Byla tak nádherná. Její krásné, černé, rovné vlasy ji sléhaly do obličeje, její tmavě hnědé oči se zdály být plné bolesti a nenávisti a úsměv ji dodával roztomilost. Stáli jsme tam bez jediného slova, jenom jsme koukali z okna a pak na sebe. Strašně se mi líbila.
,,Tamaro! Pojď sem!" zavolal na ní Marek. Naposledy se na mně podívala, odhrnula si pramínek vlasů z tváře a vydala se za ním. Sledoval jsem je z dálky. Zdálo se, že po ni křičí, vypadala vyděšeně a on naštvaně. Zajímalo mě, o čem mluví. Najednou mezi ně vtrhla Tereza. Marek s Tamarou vypadali překvapeně a pak šli společně do ošetřovny. Nevypadalo to na dobrou zprávu. A tak jsem se vydal za nimi. Vešel jsem dovnitř, kde se na mě ihned všichni podívali.
,,Co tu chceš?" řekl znechuceně Marek.
,,Chci vědět co se děje, vypadáte rozrušeně." odpověděl jsem mu a opřel se o zeď vedle dveří se zalomenýma rukama a čekal co se bude dít.
,,Dobře." řekl tedy nakonec a podíval se na Terezu. Ta odkryla Jamesovi kus nohavice, kterou mu vyhrnula co nejvýše to šlo. Všichni jsme ztichli hrůzou. Tamara ihned objala Marka a já jen viděl jak ji po tváři stéká kapka slzy. Ten parchant v té stanici ho kousl. James to musel vědět.
,,Teď usnul. Byl vyčerpaný." oznámila nám Tereza.
,,On že byl vyčerpaný?" musel jsem se zasmát. ,,To my ho celou cestu drželi a kryli, on nic nedělal, jen se na nás věšel." Když se na mě Tamara podívala, ihned jsem zmlkl a podíval se znova na Jamesův kousanec na kotníku.
,,Co s ním uděláme?" zeptala se Tamara, která se konečně odlepila od Marka a utřela si slzy.
,,Zabijeme ho." odpověděl jí Marek a odešel z místnosti. Ihned jsem šel za ním.
,,To ho chceš jako jen tak zabít?!" vykřikl jsem na něj a chytil ho za rameno. Marek se jen zastavil, ani se neotočil, jenom nahlas povzdechl.
,,A co chceš jako dělat? Jednou to udělat musíme a navíc mu ušetříme trápení." odpověděl mi klidně a šel dál. Jenom jsem koukal jak jde dál. Na jednu stranu měl pravdu, ale zabít takhle chladnokrevně člověka je odporné. Vrátil jsem se zpátky do ošetřovny. Ani jeden jsme nemluvili, jenom tiše sledovali ležícího Jamese.
Po chvíli za námi přišel Alex s oznámením, že nám Marek potřebuje něco říct. Všichni jsme věděli o co jde. Tereza tam ale u něj musela zůstat, aby ho hlídala.
,,Jak je na tom James?" zeptal se ihned vystrašeně Andrew.
,,O tom s vámi potřebuju mluvit." odpověděl mu Marek a podíval se do očí každého z nás. ,,Zjistili jsme, že ho jeden zelenáč kousl."
,,Cože?" zareagoval ihned Filip a podíval se na mě.
,,Je to tak." odpověděl jsem na Filipovu reakci. Všichni jenom nevěřícně koukali na Marka a v očích Tamary se třpytily kapky slz, stékající po její krásné, hebké tváří.
,,Co uděláme?" zeptal se Alex.
,,Zabijeme ho." odpověděl mu s až děsivým klidným hlasem. Všichni se podívali na mě.
,,Není jiná možnost?" zeptal se ho Filip.
,,Bohužel. Viděl jsi někdy přeměnu? První to začíná jen lehkými bolestmi hlavy, pokračuje to bolestmi břicha a slábnutím svalů. Najednou se začneš klepat v ukrutných bolestech, tělo máš paralyzované, nemůžeš se hýbat a nakonec? Infarkt a mrtvice. Potom se po nějakém čase probudíš...ale už to nebudeš Ty..." řekl dramaticky Marek a podíval se přímo na mě vražedným pohledem a nenávistným úsměvem.
,,Neříkám to rád, ale Marek má pravdu, musíme to udělat." odpověděl mu na to zničený Andrew, koukající smutně do země. ,,Byl to můj kamarád, nechci aby tohle prožil. Nechci ho vidět se takhle trápit a pomalu umírat."
,,Tak kdo souhlasí?" zeptal se Marek. Všichni zvedli ruku, dokonce i já. Je odporné někoho zabít, ale bylo to pro něj to nejlepší. Všichni jsme se vydali za Markem směrem ošetřovna. Tam seděla na židli vedle lehátka Tereza a držela Jamese za pravou ruku. Zdálo se, že se James probudil. Když jsme vešli, Tereza se na nás jen podívala, pak na Jamese a pak zase na nás.
,,Je rozhodnuto." řekl Andrew a postavil se vedle Terezy. James se na nás podíval se strachem v očích.
,,Chcete mě zabít?" zašeptal.
,,Ano.." řekl Alex a chytil ho za levou ruku. S Andrewem mu pomohli si sednout a následně vstát. Stál jsem venku opřený o stěnu a jen zpoza sledoval co se bude dít. Marek odešel z místnosti a kluci s Jamesem ihned za ním. Mezitím, co se ostatní rozešli a hleděli si svého, já a Filip jsme šli za nimi do nižšího patra. Tam ho zavedli do rohu jedné místnosti. Stál jsem opodál a díval se na tu odpornou věc. Nevím ani proč jsem tam byl, mohl jsem zůstat nahoře a nemusel jsem se na to dívat, mohl jsem odejít. Ale já zůstal.
James seděl bezmocný na zemi. Marek se na něj chvíli jen díval s rukama založenýma u prsou. Pak vytáhl z opasku pistoli, popošel blíže k Jamesovi a přiložil mu hlaveň k hlavě. Hlasitě se nadechl.
,,Mám tě rád." zašeptal a stiskl spoušť. Místností se ozvala hlasitá rána a my viděli jak se James opřel o zeď za ním. Z díry po kulce mu vytékala krev do otevřené pusy. Tahle myšlenka, vzpomínka, noční můra, nazvěte si to jakkoliv, mě bude pronásledovat dlouho.
,,To ho tady necháte jen tak ležet?" zeptal jsem se ho.
,,Jistě že ne. Andrew už se o to postará." podíval se na Andrewa a odešel zpátky do horního patra za ostatními. A my s ním.