Nákaza

Začátek

Je leden roku 2079. Svět už není jako kdysi býval. Vyvíjejí se nové technologie a pořád nové a nové léky na zatím nevyléčitelné nemoci. Největší velmoce jako Rusko nebo USA se pomalu rozpadalo. Vypukly občasné války a hádky o ropu.
Výzkumné laboratoře vyráběli nové léky a bakterie které mají zachránit tisíce životů lidí ročně.
,,Naši vědci vyrobili nový lék na rakovinu. Jde o nový typ bakterii, který zabíjí přebytečné a škodlivé buňky, které vytvářejí bolestivé nádory a smrt." mluvila reportérka v televizi. Náhodou jsem to na tenhle jinak nezajímavý kanál přepnul a díval se.
,,Bylo to již vyzkoušeno na zvířatech a vypadá to nadějně, žádné vedlejší příznaky. Pár lidí se nám přihlásilo jako dobrovolníci, jsou zde v těchto pokojích" řekl jeden z výzkumníků léků do kamery a ukázal na jednotlivé pokoje, trochu připomínající vězeňské cely, ale bez mříží. Otevřel dveře a vešel dovnitř, na posteli ležel jeden z dobrovolníků. Výzkumník šel k posteli a zaklepal mu na rameno. Dobrovolník, nebo-li spíše pokusný králík se vzbudil ze spánku, otočil se na kameru a výzkumník se ho zeptal na pár otázek.
,,Dobrý den Louisi, doufám že jste se dnes dobře vyspal. Máte nějaké bolesti? Cítíte se dobře?"
,,Dobré ráno. Cítím se úplně normálně, nemám žádné bolesti a cítím se dobře. Možná líp než před tou injekcí." odpověděl mu slušně dobrovolník. Výzkumník se pousmál do kamery.
,,Říkal jsem to, žádné vedlejší příznaky."
,,Děkujeme. Přeji vám pěkný zbytek dne a zatím nashledanou" rozloučila se reportérka z terénu a po snad nekonečné reklamní přestávce se kamera vrátila zpět do studia, kde pokračovali v neuvěřitelných a dosti zajímavých novinek ze světa.
Duben,2079
Díval jsem se v televizi na odpolední zprávy, když v tu jsem zaslechl zprvu pokus o špatný vtip.
,,Jsem zde v ulicích abych se zeptala našich občanů na pár otázek" přešla k náhodnému člověku, který vypadal velmi ale velmi divně.
,,Dobrý den pane. Smím se vás zeptat na pár otázek?" muž nevypadal že by se mu chtělo mluvit. Po obličeji mu stékal hnis smíchaný s krví. Tělo měl neobvykle zelené a mrtvé oči. Reportérka si myslela že jde jenom o vtip, ale nebylo tomu tak.
,,Grrrrr" odpověděl. Reportérka od něj trochu odstoupila.
,,Ehmm. Pane?" zeptala se a v nestřeženém okamžiku se muž pomalým krokem vydával k ní. Reportérka se snažila být v klidu, ale v očích se jí jiskřily třpytky strachu. Muž chytil reportérku za rukáv saka a v tom začala reportérka panikařit, ale nemohla už nic dělat. Kameramani už byli dávno pryč v autě s vybavením a muž držel pevně reportérku. Nevěděla co má dělat, mohla by utéct, ale jak? Muž jí držel pod krkem, takže nemohla dýchat ani křičet. Kamera ležela na zemi, ale pořád jela a tak ten útok viděla celá země.
Křup. Ozvalo se hlasité křupnutí vazu a reportérka se skácela k zemi. Muž ji silně mlátil do hlavy, kterou se mu podařilo rozbít i s lebkou. Lebku a kůži odhazoval pryč od těla až se dostal k mozku. Uličku zaplnila tekoucí krev. Muž se pomalu přibližoval k mozku, vzal ho do hnilobných nazelenaných rukou, odtrhl míchu a nechutný mozek začal pomalu kousat. Všude stříkal mozkoviční mok, ale muži to zřejmě chutnalo.
Zombie. Pomyslel jsem si. Byli to zprvu vymyšlené bytosti, které měly za úkol jíst mozky a člověka do kterého se zakousl se pomalu, ale bolestivě stával taktéž Zombie. Byli to potvory stvořené jen v lidské představivosti, ale tohle byla skutečnost. Odvrátil jsem hlavu od televizní obrazovky a šel se podívat ven z okna. Nechodil tam jeden, nýbrž čtyři. Čtyři Zombie. Začal jsem panikařit, běhal z jedné strany pokoje a druhý a přemýšlel co si mám vzít, kam jít a hlavně jak tohle přežít. Vyběhl jsem do druhého patra, sebral si nějaký batoh. Z pod postele jsem si vytáhl horolezecké lano, z dob kdy jsem ještě před tím než jsem si zranil koleno, a dvě karabiny. Z kuchyně jsem si vzal nějaký ten nůž, jídlo a samozřejmě plastové láhve naplněné vodou. Kdysi jsem viděl filmy se Zombie apokalypsou, ale to mi asi moc nepomůže. Ve filmech jde o zábavu diváků, ve skutečnosti jde o to přežít co nejdéle. Ze stolu jsem sebral klíče a mobil s plně nabitou baterkou a nabíječku. Z jednoho šuplíku u vchodu jsem vytáhl baterku a baterky. Najednou jsem si uvědomil, že tu sice běhám a balím se, ale mám oblečené jenom trenky a triko. Ze skříně v druhém patře jsem hledal něco v čem bych se cítil dobře, ale neupekl se v horku a neumrzl v zimě. Něco co by fungovalo i jako obrana a jen tak by mě nezranili. Zahrabal jsem trochu hlouběji do šatníku a našel jsem to co jsem hledal. Staré maskáčové kalhoty s odepínacími nohavicemi, černé triko a černou vestu s kapsami a maskáčovou kšiltovku. Byl jsem vyděšený, ale nezbývalo mi nic jiného, než v sobě probrat muže a vyrazit do pravé divočiny. Hodil jsem zelený batoh na záda, nůž do ruky a s hlubokým nádechem jsem otevřel dveře. Rozhlédl jsem se a uviděl Zombie až na konci naší ulice, jak napadají lidi, kteří o tom neměli ani ponětí. Rychle jsem otevřel garáž ale pořád jsem sledoval, jestli se ke mně někdo z nich nepřibližuje. V garáži visely klíčky od auta, sebral jsem je, odemkl auto a co nejrychleji jsem nastartoval. Neměl jsem takové to malé rodinné auto, ale velké terénní auto. Rychle jsem vyjel z garáže a sledoval hordu Zombie která se hrnula za zvukem startujícího motoru. Možná jsem jednoho přejel, protože jsem cítil nějaký hrbol pod koly, ale to jsem v ten moment neřešil, rychle jsem vyjel z té malé vesničky, ve které jsem býval. Jel jsem směrem do centra města. Silnice byly prázdné, jenom občas nějaké to nabourané auto a před ním tělo s rozmlácenou hlavou nebo stopami po kousancích.
Projížděl jsem kolem města a zastavil jsem se na silnici abych se trochu podíval na situaci, jestli jenom nepřeháním. A opravdu jsem nepřeháněl, městem se procházeli zombie, zabíjeli lidi. Někteří se sice ubránili, ale na rukách nebo na krku měli stopy po kousancích. Radši jsem nevycházel z auta a jel jsem na místo, kde jsem doufal že budu v bezpečí. Do osamělého domku hluboko v lese, který jsem zdědil po otci. Zajel jsem trochu dál od města, aby tam po mě nic nešlo a nastavil si GPS k tomu lesu, odtamtud už jsem věděl kam, protože jsem tam s ním párkrát byl po tom, co se naši rodiče rozvedli. Při té myšlence jsem si uvědomil, že všechny, které jsem kdy znal, to nepřežijou. Jsem jeden z mála, který stihl utéct dřív, než se tím nakazilo více lidí. Otcův lesní domek, byl na druhé straně města a tak jsem to otočil jel po dálnici.
Cesta byla docela příjemná. Nepotkal jsem naštěstí žádné Zombie a ani živé lidi, což mě trochu i vyděsilo, ale který člověk by jel po dálnici když je Zombie apokalypsa že? No já očividně jo. Cesta trvala tři hodiny, protože jsem měl pár přestávek. Dojel jsem na kraj lesa, kde jsem se podíval z okna, kde je ta cestička. Pomalu jsem popojížděl abych to našel. Našel jsem to. Byla to vysoká tráva za kterou to bylo jakž, takž posekané a ta cesta vedla až k jeho domku. Projížděl jsem cestou a doufal že mi ty stromy neurazí zrcátka. Jel jsem skrz stromy po cestě až jsem dojel na pěšinku, kde uprostřed stál dvoupatrový dřevěný domek, který vypadal poměrně pěkně, nijak poškozený nebo zničený. Radši jsem se pro jistotu rozhlídl z okýnek, jestli by tam po mě něco nešlo. Nevypadalo to že tam něco je a tak jsem otevřel dveře a nadechl se čistého vzduchu. Vytáhl jsem batoh z auta a hodil si ho na záda a z přihrádky u řidiče jsem vytáhl svůj kuchyňský nůž. Zavřel a zamkl jsem auto a vydal se směrem k domu. Když jsem šel po pěšince, pořád jsem se díval okolo sebe, jestli tam je nějaký Zombie, který by mě ohrožoval. Nikoho jsem neviděl a tak jsem se v polovičním klidu vydal ke dveřím. Z kapsy na vestě jsem vytáhl klíče od domu, kde jsem měl zároveň i klíč od tohoto domku. Odemkl jsem všechny tři zámky na dveřích a podíval se znovu za sebe, abych se ujistil. Otevřel jsem dveře s nožem připraveným bodnout. Podíval jsem se dovnitř, nikdo nikde. Vešel jsem tedy do domku a pořád se rozhlížel okolo. Vešel jsem do chodby, která se rozdvojovala směrem k záchodu, koupelně a obývacímu pokoji. Prošel jsem malý záchod i koupelnu a bál jsem se čím dál víc. Zašel jsem do obýváku, kde se mi vybavily některé vzpomínky s otcem. Rychle jsem se vzpamatoval a soustředil se zpátky na průzkum domu. V obýváku byly schody do druhého patra a v rohu kuchyňský kout. Potichu jsem se vydal po vrzajících schodech nahoru.
,,Grrr" ozývalo se z druhého patra. Připravil jsem si nůž a opatrně vkročil do místnosti. Rozhlédl jsem se okolo sebe a uviděl ho. Stál tam, v koutě naproti mě. Zahlédl mě a začal se pomalými krůčky ke mně přibližovat. Začal jsem přemýšlet, jestli nebude lepší utéct.
Noták srabe, vzpamatuj se. Musíš přežít, tak se ho neboj a zapíchni ho. Říkal jsem si v hlavě. Když byl Zombie v nebezpečné vzdálenosti sekl jsem nožem do jeho pravé ruky. Jenom zasyčel, podíval se na svoji ránu z které tekla hnisavá tekutina a dále se přibližoval ke mně. Ještě jednou jsem ho bodl, ale těsně vedle. Popošel jsem trochu opodál a pokusil se o riskantní trik. Napřáhl jsem ruku i s nožem a připravil se ho hodit.
To dám, vždyť je to jenom Zombie. Jenom Zombie. Klepaly se mi ruce, nevěděl jsem jak se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl dusného vzduchu s pachem mrtvoly. Udělalo se mi od žaludku špatně, zamotala se mi hlava a tak jsem měl jedinou možnost. Hodit. Napřáhl jsem se a zamířil na část jeho srdce.
Mám jen jeden pokus. Tak snad se trefím. Doufal jsem. Zombie už byl dost blízko a tak jsem nůž vymrštil ven z ruky směrem k Zombie. Měl jsem obrovské štěstí. Nůž ho zasáhl přímo do srdce. Zombie se se zabručením skácel k zemi do krvavé lázně. Trhl jsem sebou a opřel se o zeď. Chvíli jsem se musel vzpamatovávat, nikdy jsem do živého masa nezabořil nůž, nebo jinou zbraň. Nikdy jsem nemyslel na něčí vraždu, přišlo mi to dost nelidské, ale tak co. Bývají to psychicky špatní lidi a osud nepředpovídáš. Z té hroudy hnisavého masa v louži krve se mi začal zvedat žaludek. Radši jsem rychle prohlédl celé patro, jestli tam nenajdu něco, co by mi pomohlo přežít. Díval jsem se do všech skříní, šuplíků a krabic, ale nic tak podstatného jsem tam nenašel. Teda až na zapalovač a nějakou krabičku první pomoci.
,,Alespoň že to, pořád lepší než nic" řekl jsem si a šel zpátky do prvního patra. Posadil jsem se na židli a chvíli odpočíval. Jelikož každou chvíli vypadává elektřina, nevěděl jsem kolik je hodin. Podíval jsem se z okna v kuchyni v prvním patře.
,,Už začíná zapadat slunce, tipuju že bude tak kolem osmnácti, možná víc" řekl jsem si a z batohu vytáhl flašku vody. Moc jsem nepil, nechtěl jsem rychle vyčerpat moje zásoby vody. Odšrouboval jsem víčko a dvakrát jsem si lokl čisté vody. Uslyšel jsem silné zakručení v břiše a tak jsem se v domě podíval po troše jídla. Našel jsem překvapivě čerstvé ovoce a pár dní starý chleba.
,,Proč je to tu všechno tak čerstvé? Buď tu někdo bydlel, nebo." zamyslel jsem se ,,tu byl můj otec" najednou mi to zapasovalo. Vyběhl jsem nahoru po schodech a znovu se podíval na mrtvolu nyní už v suché krvi. Přiblížil jsem se k němu a pořádně si ho prohlížel.
,,Tati?" nezmohl jsem se na nic jiného. Při boji s ním, jsem nevěděl že to byl on, nijak jsem o tom nepřemýšlel. Nechtěl jsem brečet, nemohl jsem. Radši jsem z vrchu jedné krabice vzal jakousi přikrývku, tak jsem ho zakryl, abych se na něj nemusel dívat. Sešel jsem zpět dolů, sebral kousek chleba a k tomu jsem si vzal z misky u okna grep. Potřeboval jsem něco co by mě probralo. Ze šuplíku u mých kolen jsem vytáhl starou lžíci a nožem v tomže šuplíku si rozkrojil grep na dvě půlky. Jednu jsem si zabalil do alobalu a strčil do batohu. Snědl jsem krajíc chleba a ten také dal do batohu. Lžící jsem vydloubával vnitřek grepu a když jsem ho dojedl, unavený a vyčerpaný jsem lehl na gauč a usnul, nebo se tedy aspoň o to pokusil. Nemohl jsem spát, když jsem věděl že kdykoliv mě může napadnout Zombie a já už nemusím vstát. Jenom jsem polehával se zavřenýma očima, ale tělu to nedalo a za chvíli jsem byl tuhý.

met9mP