Modré ostří, aneb život Laury Whintongové.

1. kapitola - Začátek

Ahoj, Jsem Laura Whintongová a je mi 16 let. Co se týče vzhledu, mám hnědé vlasy střižené do půlky paží, které jsou na konci obarvené načerveno. Mám velké modré oči, které jsou zdobeny velmi černě tmavými řasy. Výškově jsem celkem malá. Co se týče mých koníčků, ráda kreslím, proto také chodím na střední uměleckou školu, dále mezi mé koníčky patří psaní. Taky kouřím, ano, u holky je to hnusné, ale co už. Vím, teď možná si říkáte, že žiju obyčejný život šestnáctileté holky, ale není tomu tak a nikdy nebylo. Nejsem zcela obyčejná holka, vždy jsem jsi nějakým způsobem přišla jiná než ostatní. Mám jiný pohled na záležitosti, co se dějí okolo mě.  Chodím jako tělo bez duše, všude kam jdu, jen vidím štastné lidi, není tomu tak. Všichni z nás jsou vevnitř mrtvý, někteří více, někteří méně. Málo lidí to dává najevo. Neříkám, že mám těžký život a takové ty ostatní řečičky malých holčiček. co ztratili kluka a hned musí dávat všem sbohem. Odjakživa vyrůstám bez rodičů.  Moje máma měla odjakživa problémy se srdcem. Po poslední operaci ji zjistili, že s tím nelze bojovat. Poté už nemohla dál, nemohla. Moje maminka  už nezvládla boj s nemocí. Ani už si nepamatuju, jak krásný měla úsměv. Bohužel se o mě nemohla postarat, starala se o mě moje chůva, s kterou jsem si pomalu neměla, co říct, možná proto, že jsem ani moc neuměla ještě mluvit. A můj otec? Ten tu mezi námi je, jen mu nejsem nějak blízká a nezvládl by mě v péči. Má těžkou práci, kde jezdí po různých ostrovech a hlavně do Ameriky. Otec tvrdí, že dítě nechtěl. Já však myslím, že by se nedokázal smířit s tím, že by mě nevychovavál společeně s mojí mámou. Mám problémy s dýcháním, odmalička jde po mým boku astma, ano je to tak. Zjistili mi jakýsi zánět na játrech nebo tak něco. Už mě chtěli dát do domova dětí a mládeže. Jenže po půl roce jsi mě vzala moje babička, která je tu se mnou do teď. S babičkou vycházím dobře, jen to není jako moje máma. Nikdo mi nemůže nahradit mámu, ať se o to pokouší sebevíc, i když vlastně nevím, jaké je to mít mámu. Jaké to je? Říkat člověku, bez kterého bych tady nebyla..Jaké je to mu věřit? Jaké je to být mu nablízku? Jaké je to se sním respektovat, důvěřovat a dávat lásku z pravého mateřství? To už nezažiju, nikdy v životě. Život je celkem nefér, proč nám bere ty, které nejvíce milujeme a potřebujeme je ke štěstí? Člověk si smrt sám zvolit nemůže, pokud se tedy nejedná o sebevraždu. Ale moje máma statečně bojovala. Proč si smrt vybrala ji, když v tuhle chvíli bych ji potřebovala nejvíce? Proč? No odbočíme trochu k jinému tématu. Baví mě rozvíjet svoji fantazii, umění beru více než život. Dávat na papír svoje pocity a nálady, a tak kompletně to vyjadřovat barvami. Nevěřím lidem. Takže mám jen pár snad i pravých kamarádů, kteří mi rozumí a můžu se jím s čimkoliv svěřit. Tohle byl jen krátký úvod o mně. Však můj život se po pár měsících však naprosto změnil, k lepšímu. A to vším tím, když si mě v nemocnici vezme zpátky můj otec, potkám pár lidí, kteří mi změnili život a po dlouhé době objevím svůj nový koníček  - Bruslení a ledu. Od té doby vím, jak se smát, jak se prožívá štěstí a to není vše, poznala jsem hlavně člověka, který mi dal důvod se smát a recept na to, jak být šťastný.