Modré ostří, aneb život Laury Whintongové.

7.kapitola - Zlomenina

Ráno mě probudilo křičení dědu a babičky. Bála jsem se sejít dolů, ale musela jsem tam jít, jelikož na mě začali řvát ze zdola. Rychle jsem na sebe vzala šedé tílko, tepláky a huňatý svetr přes to a běžela jsem dolů. V tom na mě uslyším mnohem horší nadávání. "Lauro! Necháme tě tady pár dnů sami a ty nám tady uděláš nepořádek! Všechno tady bude uklizeno v okamžiku, než se vrátíme z obchodu a ty mladá dámo máš za rach! "

Rozhodla jsem se to tedy uklidit hned, jak jeli do obchodu. Slzy v očích mi tekly, jen aby se nedozvěděli, že jsem byla několik kilometrů od domova. Já osobně jsem celkem nepořádná, spíše si uklízím jen u sebe v pokoji, protože tam toho času trávím nejvíce. Ještě nikdy jsem neviděla dědu s babičkou takhle naštvaný. Nevypadalo to tak, že by byli naštvaní na mě, ale spíše na sebe vzájemně, v očích měli smutek a byli vyčerpaní, tak si to zřejmě museli vylít na mě. Ale na to já už jsem zvyklá odmalička. Uklízím to, co nejrychleji to jde, aby mi nedali za rach do konce mého debilního života, který stejně jenom přežívám. V duchu tak přemýšlím nad tím, jaké by to bylo se celý život dívat na American horror story a k tomu popíjet kávu. I když takhle mi to jde skoro celý život, horrory miluju samozřejmě.

Jakmile už bylo uklizeno a vytřeno, tak děda s babičkou ještě zpátky nebyli, jim vždy nákupy trvají déle. Rychle jdu nahoru s bušením srdce, které je velice hlasité. Zalezu na balkon, zapálím si cigaretu, snažím se co nejvíc dávat velké tahy, aby si děda s babičkou toho nevšimli a abych nemyslela na špatné věci. Po tipnutí cigarety se navoním mojí oblíbenou voňavkou. Ihned, jak vejdu do pokoje za mnou přijde babička. Babička se na chvíli pozastavila ve dveřích, jako by jí něco trápila, šlo to vidět, její bolest byla jako by při každém nádechu jí píchaly střepy do krku. Babička po dvou minutách si ke mně sedne na postel. Její slova zněla chladně. " Lauri, promiň za ten výkřik hned po ránu, ale teď ti musím něco vážného říci.,, Odpovím pouhým "ano?" . V té chvíli mi okamžitě začalo bít srdce a měla jsem strach, co se děje, co se stane, co mi chce babička říct. Nevěděla jsem, jestli to bude pozitivní nebo negativní, ale více jsem uvažovala nad něčím špatným, když babičce stékalo po tvářích pár slz, který už nešly zastavit. Chytla jsem babičku za ruce, odjakživa máme v rodině ledové ruce, které se neprokrvují. Babička jsem pevně objala a pak jí pevným stiskem držela obě ruce. Se slzy v očích jsem se zeptala " Co se stane tentokrát?" Byla jsem rozrušená. Babička se bála mluvit, ale překousla to. " Víš, v životě přijdou hodně těžké chvíle, na to, že jsi tak mlaďounká, tak jsi toho prožila hodně, ale teď mám jednu šokující zprávu, nebudu to natahovat..." Tvému dědovi zjistili doktoři nějakou nádor, neví, jak se to stalo. Děda, když spravoval střechu, začalo mu být špatně, a tak se to stalo.

Můj svět se zastavil. "To jako můj dědeček?!" ,, Sakra proč!!" Málem jsem si vyrazila dech, bylo to na mě dost složitý tohle vzít. S velkým brekem jsem vyletěla z pokoje, vzala si bundu a nechala tam v tomhle sedět babičku samotnou. Rychle jsem si obula boty, vzala s sebou cigarety. Utíkala jsem pryč, někam daleko. Vzala jsem to parkem. Tam by měl být jeden takový menší splav, ještě dál jsem popošla. Už nikde nic, po lidí nebylo ani stopy. Se slzy v očích jsem chodila doslova jako tělo bez duše. Nic už pro mě nemohlo být horší. Děda, který mi se vším pomohl, který mě naučil malovat, naučil mě vážit si maličkostí. A teď co by se stalo? Byly by to pouhé vzpomínky. Sice krásné, ale v realitě bolestné. Navíc co s babičkou, táhnou to spolu skoro padesát let, pro ní by to muselo být ještě bolestivější. Starali se o mě oba dva, vyrůstala s oběma. A teď se dívat na moji babičku, jak se trápí. V okamžiku, kdy mi bylo ještě hůře, vzala jsem si cigaretu, kterou jsem vychutnávala, jako by to byla ta poslední. Do hlavy mi najednou vstoupil k tomu ještě Will. Myslela jsem na něho, spíš myslela na všechno. " Jaké by to bylo bez dědu?" Proč se vůbec ptám, samozřejmě hrozně. Nedokážu to popsat. Včera jsem se ještě se Zoe smála a teď se mi dostane tahle šokující zpráva plná smutku. Ano, tak to je. Tak to u mě funguje. Vždy se ke mně dostane rána, když si začnu myslet, že mi může být fajn. " Proč?" "Za co?" A v hlavě mi kolují tyhle otázky, i když vím, že sama na ně nedokážu odpovědět. Zapálím si další. protože moje nervy teď slábnou. Snažím se na Willa nemyslet v téhle situaci. Ale on jako by se těch myšlenek držel. Chtěla bych ho vidět, je to sice nemožné, ale co mi už teď dokáže spravit náladu. Nic. Jen silné objetí od člověka, na kterým mi záleží a aby to s dědou nebyla pravda. " Co když se jen spletli ti doktoři?" Já doktorům nevěřím. Jenom do lidí cpou léky a nic víc. Mám dědu ráda, oba je mám ráda, vždyť jsem vyrůstala s oběma. A teď to bude divný, doslova divný. Doslova jiný. Nepřeju si nic víc, aby děda a babička byli šťastní. Zaslouží si to, víc, než kdokoliv jiný. Oba se mě ujali, i když věděli, že to nebude jednoduché. Vychovali mě společně, s láskou, i v jejich věku. A já tu jen teď sedím, pod nějakým kouskem skály, venku vane lehký vítr a vypadá to na déšť. Pomyslím si " Super, alespoň něco vidím pozitivně" Mám déšť ráda, aspoň nepláču sama. A zase tady blábolím nějaké psychopatické kecy. Ale už jsem prostě taková, co dodat. Když se sklidním, rozhodnu se vyjít, nevím, jestli půjdu domů, ale potřebuju se projít. Začíná trochu poprchávat, ještě babičce s dědou přidělám starosti, když s sebou nemám mobil. Procházím se mezi kapkami deště. Pomýšlím si, jak je ten déšť nádherný. Začnu se rozhlížet po okolní přírodě, která je v dešti rozmazaná. Konečně dojdu domů, začíná pršet čím dál tím více. Odemykám dveře, odložím si budu, vyzuju si boty. Babička s dědou se ihned začnou vyptávat, kde jsem byla v takovým dešti. Jdu po schodech, přijde bolest hlavy a pak motání. Babičku s dědou už pomalu přestávám vnímat. Začne mi chybět ten kluk, neboli Will, začnu myslet na mamku, na Zoe s Abby, na tátu, na všechno. Zhroutím se. Ani pomalu nic nevnímám, nějak to se mnou seká. Podklouzne mi noha a spadnu. Bolí mě ruka. " Zajímavé."  Najednou vidím rozmazaně, přijde divné myšlení a já myslím, že začínám zavírat oči, něco se se mnou děje, ale nevím co, všechno mě bolí a já cítím, že už dál nemůžu.