Modré ostří, aneb život Laury Whintongové.

12.kapitola - Pusa

Kéž by to byla skutečnost, ne realita. Pomyslím si, prolnu si oči a poté, co se rozhlédnu kolem vidím, že to asi byla skutečnost, že vážně už nejsem v nemocnici a táta si mě vzal k sobě. Je to až neuvěřitelné, jak jeden den a jedna změna ti můžou vlastně změnit život. Pořád se nestačím divit, co znuděně koukám do misky plné mléka s cereáliemi. Cítím se, jako bych byla na nervy a zároveň šťastná. Poté, co začaly prázdniny se najednou všechno mění až k neuvěření. Ale ani tak zdaleka se ještě necítím úplně šťastně, možná proto, že pořád tomu nevěřím.  Táta mě vyleká se slovy : " Lauri, musím dneska odjet na důležitou schůzku, bav se tady, vyjdi ven, jsou přece prázdniny!" A rychle bouchne dveřmi. Jak to tak vidím, táta si nenašel ani na mě čas, co pořád mluví o schůzkách, na to moje vyzvednutí z nemocnice musel zrušit minimálně tisíce schůzek, jen aby viděl po šestnácti letech svoji dceru. Poznal mě hne, protože jsem podobná na mámu. Vůbec nevím, co budu dělat, půjdu si dát možná cigaretu, nebo nějaké koupím. Při kráčení na schodech mi dojde, že dnes mám jít s Willem! Vlastně, co když se mi zdálo jen tohle? Je to vůbec možné? To jsem tak daleko od domova?

Skočím si do postele a vychutnávám si ten nádech. Zapnu nabíječku do zásuvky a vezmu si notebook, jako vždy si pustím nějaký horor, i když je teplo a svítí sluníčko, v dálce jsou i černé mraky. Chtěla bych, aby pršelo. Kéž by. Po chvilce koukání na horor se objeví modrá ikonka " Will si vás chce přidat do přátel. " Kliknu na to a vidím, že je to facebook, tak mu tedy žádost potvrdím a hned mi napsal deset zpráv po sobě.

Will : " Ahoj, Lauri" "Jak ses vyspala?" " Nemůžu tomu, uvěřit, že jsi tu!" " Chtěl jsem se zeptat..." Platí ten dnešek?" " Já bych měl totiž čas od dvanácti, pozval bych tě někam na oběd. "

Nejsem zrovna moc ráda, když se za mě platí, ale ráda s ním půjdu a zaplatím si to sama.

Já :" Ahoj, také tomu nemůžu uvěřit...Jsem ráda, že jsem tě podruhé viděla naživo, radostí se mi rozbušilo srdce, když jsi to byl ty." ,, Jo a ten oběd platí, tak ve dvanáct u té fontány co včera?"

Will : " Ano, a nezapomeň, platím já! "

Já : " Wille, to nemusíš, sotva jsme se viděli dvakrát, nechci, aby si za mě utrácel, peníze mám. "

Will : " Dvakrát možná, ale dnes se vidíme potřetí a budu rád, když dívce, co jsem poznal a změnila mi život, udělala jsi mi obrovskou radost, přesně jako by osud chtěl, aby jsme se poznali, bude mi ctí tě pozvat na oběd." ,, Je to maličkost."

Já : " Když ti to teda udělá radost, ale ne nic drahého, budu se cítit blbě.."

Will : " Psal jsem, že je to maličkost."

V okamžiku rychlým otočením se stihnu podívat na hodiny a vidím, že dvanáct bude přesně za hodinu. Trochu mě to rozhodí, protože nejsem vůbec upravená a vůbec nevím, co na sebe, nic nemám a nechci, aby se za mě styděl." Začnu panikařit a lítat po celém horním patře, mezitím, co se objeví služebná, nebo kdo to teda je."

" Lauri, ty máš rande?"

Já : " Tak trochu.."

Služebná : " Pojď se mnou, tvoje maminka tu nezanechala jen pár věcí a fotky, ale i nádherné šaty za pěkně drahé peníze."

Jakmile, co otevřu skříň plné jasných a barevných šatů, moje oči září a moje ústa jsou otevřená až dokořán.

Služebná : " Vyber si." Nechám tě tu samotnou."

Jsou tu snad všechny barvy a milion šatů! Žluté, černé, červené, zelené...Snad všechny. Ale já si stejně vyberu ty modré, co vypadají přesně jako moře. Nahoře je zdobí pár perliček, jsou tak jemné, jsou na trošku větší ramínka a jsou tak pod zadek, prostě tak obyčejné, až jsou krásné! A co to dole? To jsou boty? Pootevřu šuplík a vidím tunu nádherných lodiček. Zkusím to nějak zkombinovat, vezmu si modrobílé, co jsou na podpatky.

Rychle utíkám do koupelny, kde si dám rychlou sprchu, lehce si nakulmuju vlasy, obleču a jenom trošičku doplním bílé oční stíny, řasenku a jemný lesk na rty s malinovou příchutí.

Vidím, že za deset minut tam mám být. " Ach jo, zase nestíhám."

Ještě si před odchodem vzpomenu na psaníčko, a tak do něho dám mobil, lesk a peníze.

Při mém rychlém utíkání zakopnu přímo před fontánou, kde už stojí Will oblečený v kraťasech a v košili, kde má pár knoflíků rozeplých  a podává mi ruku, v ústech drží rudou růži obvázanou bílou stužkou. " Ty jsi... Páni, sluší ti to! Vypadáš narámně.

Já : " Děkuju, promiň jsem nemohlo."

Will : " Za nic se neomlouvej, jsem rád, že jsi přišla. "

Po cestě si povídáme hlavně o tom, jak jsme vyrůstali, smějeme se tomu, co jsme dělali jako malí. Řeč vůbec nestojí, je to jako věčnost.

Vezme mě do krásné restaurace u jezera.

Já:" Ale tady to musí být poměrně drahé."

Will : " Řekl jsem,  že platím já, Lauri."

Tak, co si dáš? Vlastní to tady můj strýc, vaří tu luxusní ryby, aaa bramborovou kaši, mají tu i mnoho specialit." Vyber si, cokoliv."

Podá mi menu a listuju všechny stránky, nakonec, co k nám přijde číšník si v rychlosti vyberu těstoviny s cuketou, parmazánem a se spoustu další zeleniny a k tomu dodám " Prosím, bez masa." Číšník se na mě divným pohledem kouká, a tak mu řeknu, že jsem vegetariánka.

Will :" Já si dám to samé, také bez masa a k tomu pomerančový džus, prosím."

Věděl, že mám ráda pomeranče.

Po jídle mě vezme na nádhernou procházku po lese, ukáže mi spoustu zajímavých věcí a smějeme se spolu. Je to až úžasný, jak si spolu rozumíme, řekla jsem mu naprosto všechno, co se týče minulosti, i moje záporné stránky a on mě ty svoje. Máme toho moc společného, zapomínám, kolik je hodin, jak daleko jsme, hlavně, že jsem s ním. Je jinačí než ostatní, jako já, líbí se mi to. Po dlouhé procházce mě vezme zpět k jezeru, kde už ale nikdo není a jsou tam jen rožnutá blikající světýlka.

Will : " Zavři oči, chci ti ukázat překvapení." " Nebo počkej..." A donese kousek látky, kterou mi obváže oči." Neboj se, vezme mě za ruku.

"Ještě chvilku počkej."

Přes látku vidím jen nějaký malý ohýnek a velký kruh.

Will :" Tak, už můžeš sundat."

Dá mi do ruky obrovský lampion. " Nepopal se, hoď ho do vzduchu a přej si něco."

Já : To všechno pro mě? Děkuju moc Wille, vážím si toho a to moc. "

Will : " Jak říkám, je to maličkost, nic víc, nic míň. ,,

Vezme mě za ruku, podívá se mi svůdně do očí a vezme mi i druhou ruku a spojí je. Dívá se mi do očí a řekla bych i,  že se trochu stydí. " Chci ti něco říct."

Já : " Povídej " (  pousměju se )

Will : " Lauri, jsi úžasná holka, nejsi jako ostatní, třeba ty namyšlený holky, jsi skromná, hodná milá, vážíš si věcí a činů, je s tebou zábava a jsi sama sebou a nepřevařuješ se.

Ještě jednou se mi naposledy podívá do očí, než je přivře a pravou ruku mi dá na tvář, kde mě hladí a dá mi sladkou pusu.

Trochu mě to unese, a tak mu pusu oplatím, zatímco on už mě začíná líbat.

Je to nádherný pocit, když víte, že někomu na vás záleží a vy s ním sedíte u jezera pod noční oblohou plnou hvězd.

Cítím se krásně, tak krásně, že ten pocit nejde ani popsat, je to neuvěřitelný. Jsem šťastná.