Modré ostří, aneb život Laury Whintongové.

6. kapitola - Modrá

Další ráno? Další zklamání? Další zmatení? Co to už se mnou je. Snažím se myslet pozitivně, ale už to nejde a nikdy nepůjde. Jak mám myslet pozitivně, když se každý den něco stane? Už to není sranda, taky si přeju mít rodiče. I když teď mám jenom tátu a ten se na mě vykašlal. " Fakt už" Tohle snad už není vůbec možný. Proč si ostatní přejí mít drahé mobily, auta a ještě další a já si přeju, aby moje máma tu se mnou byla. Aby byla zdravá a měli bysme dobrý vztah, tak jak mají ostatní. Ale už s tímhle končím. Snažím se přijít na to, kdo byl ten kluk. Nebo jestli to je Will? To by se mi rozbušilo srdce štěstím, ani nevíte jak. Čekám, až Will bude konečně online, ale nebyl tam od večera. A tak čekám hodiny, které bijí pomalu, všechno podle mě utíká pomalu, ale v realitě rychle, ale to už já nevnímám. Myšlenky mi kolísají nahoru a dolů. Nedá mi to, a tak musím napsat sama.

Já:" Ahoj Wille, jen mě tak napadlo..možná to je nesmysl, ale mě to nedá..mohla bych se na něco zeptat?"

Jenže on tam není, zajímalo by mě co dělá - kde je - s kým je... " A to snad ne!" Vykřiknu nahlas a překvapivě. "Snad nejsem do něho..ne to snad nejde!" Zamilovaná? Kde pak.. To přece ne, teda snad ne. Kéž by to bylo jako v pohádce, však víte. Princezna a princ se hledají tak dlouho, až se našli. " Sakra, co to zase plácám, měla bych si dát odpolední cigaretu, už mi z toho hrabe." V tom uslyším volání na ulici. Jdu se podívat, co to tam tak hlasitě řve.

Zoe: " Ahoj, Lauro, prosím tě nešla by jsi se projít?"

Já:" No ahoj, hned půjdu, jenom si s sebou vezmu pár věcí.

Jsem nedochvilná. Zrovna chce se mnou jít Zoe ven a v tu chvíli nemůžu najít zapalovač. " Ach jo, snad Zoe bude mít, pomyslím si."

Procházka jakoby trvala snad věky. Od Zoe se dozvím plno nových věcí. Nechci říkat, že je drbna, ale je zvědavá a někdy otravná. Už mě někdy dost štve, jak furt mluví o Mitchelovi. To je to nejhorší, chápu, že je zamilovaná, ale já tu teď mám taky problémy s jedním klukem a to mě dost trápí. Ne, že by mi nezáleželo na jejím štěstí nebo nebyla ráda, že mi říká takové věci, ale už jenom prostě mluví o tom hodně často. V hlavě si říkám, že bych jí mohla říct o tom klukovi, i když já se o Willovi nikdy moc nezmiňovala, ale taky hlavně konečně dojdeme k jinému tématu než je Mitchell.

Já:" Víš, Zoe.. Chtěla bych se ti s něčím svěřit, ale nevím přesně, jak začít, chápeš mě"

Zoe: " Že ty jsi se zamilovala? A-a-á znám ho?"

Já:" No, Zoe. myslím, že jsem se ti už jednou zmiňovala o klukovi, s kterým si píšu, o víš, mám takový pocit, nebo domnění, že jsem ho uviděla osobně.

Zoe: " Ale vždyť jste od sebe několik kilometrů, to se objevil někde tady nebo ve snu?"

Já: ,, Ne!" Ale víš jak jsme byli před pár dny na té velké párty?"

Zoe: " Tam byl?"

Já:" No to nevím, snažím se na to mezitím přijít. Myslím, že to byl ten kluk, co mi pomáhal se uklidnit v opilým stavu. Ten, co pak zmizel a aspoň, co mi Will popisoval, tak jeho vzhled vypadá uplně přesně jak toho kluka a Will na nějaké párty byl taky přesně ve stejný den. no nepřijde ti to podežřelé?"

Zoe jenom udivuje, jak by se kluk, který bydlí několik kilometrů ode mě, se mohl dostat na stejnou párty jako já, i když mi jsme na tu párty taky jeli pěknou dálku. Ale přece jen by se to mohlo uskutečnit, skákala bych radostí do stropu vidět Willa, v tom mě ještě uklidňoval, ale když už jsme u toho uklidnění. Vytáhnu z kabelky cigarety a zapalovač, nabídnu i Zoe, která s radostí příjme.

Nerada si zapálím s ostatními. Ráda si zapaluju sama, člověkovi se u toho lépe přemýšlí, pozoruje unikavý kouř z koutku úst a dívá se zahleděně, tak nějak jako já. Můžu si u toho probrečet a popřemýšlet s nadějí, že se všechno zlepší, ale zapálit si s takovou Zoe, která u toho jen klábosí, to není pro mě dobrý. Ani si v ten okamžik nedokážu povšimnout, jak se cigareta zkracuje k filtru. Až obě tipneme, jdeme se projít okolo parku, kde je rybník. Je docela zima a tma, ale už ani nestačím vnímat, co mi Zoe vůbec za těch pár hodin všechno řekla, možná mi něco uteklo, ale to bylo možná jen o tom, že jí Mitchell koupil velkou kytici rudých růží. Až konečně si povšimne, že mě to nudí, tak se vrací zpátky k tématu Will. Sedneme si tedy na nejbližší lavičku u rybníka a opět se zamyslíme nad Willem a tím klukem ze zábavy.

Zoe: " I když to je možná pro tebe fascinující, tak já myslím, že to byl osud.,, " No, jen se podívej, píšeš si s Willem přes rok a najednou ho přesně na ten rok potkáš?" To mě až udivuje, ale třeba se vy dva máte fakt potkat, ach, to je tak romantické."

Já:,, Nevím, jestli romantické. Každopádně se ho ještě dnes zkusím na to zeptat, nedalo mi to spát skoro celou noc. Snad to vyjde, vím o něm skoro vše.

Zoe:" Tak moc bych ti to přála, abys byla šťastná, ale pořád víš, že já s Abby tu budeme vždy pro tebe, ať se děje cokoliv, jsi jiná, a proto tě máme rádi. Na nic si nehraješ a nejsi falešná, jsi ta nejlepší kamarádka, co si můžeme přát. A teď se usměj, protože s úsměvem je vše kouzelnější.

Já:" Mám tě taky ráda Zoe, i přesto, že mě občas dokážeš pořádně vytočit, jsi moje nejlepší kamarádka společně s Abby.

* Obejmutí *¨

Jdeme se ještě trochu projít přes park a společně se díváme na hvězdy, usadíme se na naše nejoblíbenější místo, na které jsme sedávali jako malé. Je to poblíž splavu, kde je nejlepší výhled na okolí a na hvězdy, mezi stromy a šumění vody. V tom Zoe vytáhne z kapsy lahvičku s trochou vodky. Vím, že si někdy hrajeme na dospělé, ale tak to není, uvnitř jsme ještě pořád malé děti, možná i věkem, ale na to naše kamarádství se přeci připít musí! A tak sedíme pod spousty hvězd a jen tak si povídáme o různých věcech, které nás dokážou rozesmát. Hlavní je, že máme jedna druhou a o tom je to skutečné kamarádství. Ne, mít několik přátel a k tomu falešných, ale mít pár a vědět, že to jsou pravé přátelství. Kousek ještě popojdeme a u stromu přátelství, který jsme tak pojmenovali se rozloučíme s pocitem, že se máme rádi.

Domů přijdu okolo jedenácté hodiny večer, ještě že máme volno a k tomu nejsou prarodiče doma. Rozhodnu se jít do sprchy. Miluju sprchu, někdy se mi z ní i nechce vylízat. Přicházím tak na dobré myšlenky. Po sprše, se ovalím do velkého županu a s nervy si sednu za notebook. Podívám se a Will stále není online. Vykašlu se na to a půjdu spát, v tom se ještě rozpláču, ale nebudu to hrotit, jen myslím na ten pocit, jaké by to bylo Willa obejmout.