Modré ostří, aneb život Laury Whintongové.

4.kapitola - Bod zlomu

Ráno jsme dojeli kolem osmé hodiny. Všechno se na mě nějak sesypalo a najednou přišly lehký stavy, po kterých jsem vůbec neměla ponětí, co dělám. Pomyslím si : " Že by kocovina?" Hned jak jsem si lehla do postele, chtěla jsem spát. Ne ale spát ve spánku, po kterým se probudím. Já chtěla spát už navždy. Jako šípková Růženka, dokud by ji nepolíbil krásný princ.  Ale na pohádky už nevěřím, zajímalo by mě, kdo to včera byl. Ale asi by bylo nemožné ho najít. Přece jen tam bylo něco přes tisíce lidí a že bych ho našla? Jak? " Je to nemožné." Zavrčela jsem a chtělo se mi plakat. Můj pláč se většinou promění ve veliký řev. Stává se ze mě zvíře. Ale jak tak na to myslím, byla bych raději zvíře než člověk. Člověk je falešný, zvíře ne. V hlavě se mi promítají různé myšlenky a ja v nich nedokážu rozpoznat rozum. Asi to dělá ta tráva nebo tak, každopádně to byl nejhorší večer mého života! Nečekala jsem, že mě vytáhnou na takovou obří párty ještě několik kilometrů od Liverpoolu a ještě k tomu tam donesou trávu. Byla jsem vzteky bez sebe, kdyby to zjistili babička s dědou, jsem mrtvá, doslova. " Ještě, že jsou na chatě" Pomyslela jsem si a byla jsem za to ráda. Jsem hrozně unavená, ne unavená jako unavená. Chápete? Člověk nejdříve staví zeď štěstí, nabíhají mu pozitivní myšlenky, představuje si hezké věci,  začne se usmívat a bod zlomu? Je být šťastný. A pak se všechno semele do jednoho a jste tam, kde jste zase byli. Jste na dně, né vy, ale já. Jednou jsem nahoře, podruhé dole a tak to je jako horská dráha. I když přirovnávat horskou dráhu k životu. Horská dráha je zábava, jak pro které, ale bylo to tak myšleno. Zatímco život s sebou nese hodně zklamaní a plných debilních věcí. Už se v mojích "hlubokých" myšlenkách celkem ztrácím, a tak jdu na notebook a blikají mi modré světýlka v rohu u plochy.

" Abby píše..." Ahoj, tak co? Jsi v pořádku?"

Já: " Jestli ti příjde, že je v pořádku moje myšlení, tak asi ano"

Abby: " trochu jsme to přehnali vid?..

Já: " Trochu?" To nemyslíš vážně" Děda s babičkou mě ukřižují, jestli se to dozví!"

Abby: " Pokud jim to neřekneš, tak ne"

Abby: " Mimochodem...kdo byl ten kluk ze včerejška? " Byl hezkej".

Já: " To kdybych věděla..pomohl mi hodně, ale na jméno jsem se nezeptala, ale měl nádherný oči."

Abby : " To mě mrzí, ale u přidaných událostí se můžeš poptat"

Já:" Těch lidí tam bylo jako v mraveništi." Šance že ho najdu jé téměř na bodu zlomu."

Abby : " Ale toš!" Najdeš ho, ještě půjdu spát, jsem unavená, tak zatím <3 "

Já: " Zatím"

,,Ano, ten kluk ze včerejška! " Já blbá jsem se zapomněla zeptat na jméno.

V tu chvíli se mi opět seběhly myšlenky k sobě. Jako pytel nějakých odpadků. Cítím se zbytečně a bezcenně. Jako kdybych neměla žádnou hodnotu. Naprosto neviditelná duše. Neumím citovat ještě víc. Prostě jsem doslova k ničemu. Proč?

Já už fakt neví, co má dělat. Podívám se na hodiny a půl čtvrté odpoledne. To vypadá, že si udělám oběd. Jsem vegetarián, nesnáším lidi a ještě víc nesnáším lidi, co zabíjejí zvířata, nebo-li jim nějak ublížejí, a tak si udělám moje oblíbené jídlo - Tofu se zeleninou a k tomu asi bramborová kaše. "Miluju bramborovou kaši!,, Vykřiknu nahlas. Po obědě si půjdu ještě lehnout, protože přece jen párty do rána je vyčerpávající.

Probudím se okolo deváté hodiny k  večeru, rozmyslím si,  že si pustím american horror story a k tomu napíšu Willovi, Dlouho jsem si sním nepsala, a ano, pro mě jsou 2 dny dlouhá doba, když neprohodíte pár slov s člověkem, na kterém vám záleží.

Já: " Ahoj Wille, neotravuju?"

Will byl online před 1 dnem. Po hodině odepsal.

Will: " Ahoj, Lauro, ne neotravuješ, ty nikdy a moc dobře to víš."

Já: " No jen aby, pouze jsem se zeptala." Co jsi dělal?"

Will: " No, neuvěříš, co se stalo..."

Já: " Mi povídej."

Will: " Byl jsem na párty."

Já: " Ano, já bohužel taky."

Will: " Jsem si jí vůbec neužíval bylo tam moc lidí...a..."

Já: " Wille, pujdu spát. Jsem z ní unavená." Dobrou noc" :)

Will: " Dobrou."

Přitom jsem se ještě dívala na American horror story.

A tak ve srázu najednou na mě přišly deprese. Ano, jsem hodně depresivní člověk. Ale nedávám to najevo, že mám nějaké problémy. Dokážu se přetvařovat. A to hodně dobře. Nepotřebuju se s se svými problémy svěřovat ostatním. Nikomu je neříkám. Na venek šťastná, uvnitř smutná, a tak to bude dál, nevěřím na štěstí, spousta lidí ho má, ale já ne. Mám Zoe a Abby, sice jsou odmalička moje nejlepší kamarádky, ale nepotřebuju jim moje problémy vtírat.

Najednou do té spoustu myšlenek se vproudí ještě jedna. " Když Will byl včera na párty..?" Né to ne! " Vždyť spousty lidí chodí na párty, ale i tak mě napadlo, že ten kluk ze včerejška mohl být on, ale pochybuji. Oční víčka se mi zavírají a nemám náladu vůbec na nic. Jenom si v hlavě pomyslím " Kéž by to byl Will".