Christina
Mé spolubydlící někam odešly.
Já mám zapnuté filmy na notebooku a je mi fajn i bez nich.
Po nějaké době se rozhodnu jít na procházku. Přehodím přes sebe svetr, obuju si tenisky, vezmu blok s tužkou, zhasnu, zamknu byt s tím, že doufám v to, že spolubydlící mají klíče. Sejdu schody a ocitám se před velkou budovou. Do uší si narvu sluchátka a parkem si to štráduji k potůčku. Sednu si na oblý šutr a zadívám se na hučící okolí. Je tu hezké místo, odkud jdou skvěle pozorovat hvězdy a měsíc. Je až děsivé, že jsem stále sama. Někdo si za mnou odkašle.
"Alespoň víš, že jsem je sledovala stále..."
ČTEŠ
Koukali jsme na noční oblohu✔
Storie breviJe nás víc, co večer sledujeme noční oblohu? Hvězdy s Měsícem a vzpomínáme nebo na někoho čekáme? Příběh je věnovaný všem, co se cítí sami a myslí si, že nikde není někdo jim podobný. -čeká na korekci
