Génius vs. génius

Nečekaný spojenec

Sakra, skutečně jsem to já, kdo se plete? Je to co dělám skutečně zlé? Teď mám zase čas o tom přemýšlet, ale chce se mi? Pokud je pravda, co říká Fowl a L, je to špatné a moje spravedlnost je jen pouhopouhá odporná pomsta... pak jak bych mohl s něčím takovým, co jsem udělal, dál žít? Jak bych mohl unést krev tolika lidí, které jsem ve jménu této spravedlnosti zabil? Ne není možné, nemůžu se mýlit. Spousta lidí věří v to, co dělám. Věří v nový lepší svět. Proč by věřili, kdybych se mýlil? Navíc Fowl přeci netvrdí, že bych se mýlil. Proč jsem tedy najednou na pochybách? Proč nevím, co si mám myslet?

Fowl, můj nový až nebezpečně inteligentní soupeř. Co je zač? Zločinec, nebo pouze tajnůstkářský génius, který něco objevil a teď to skrývá? To je zajímavá myšlenka. Klidně by to tak mohlo být, ale co by pak znamenaly ty řeči o obchodech? Zločinec, tajnůstkářský génius, podivín, obchodník s bohatou rodinou... První člověk, kterého jsem nedokázal porazit v šachách. To nedokázal ani L. V neděli večer skončila hra nerozhodně. Nerozhodně! Tentokrát to skončilo nerozhodně, ale pokud to takto půjde dál, v té skutečné, kterou jsme rozehráli, by mohl vyhrát. Sevřel jsem vztekle figurku, až mi zbělely prsty.

„Hej, Light! Je to tvé jméno, ne? Děje se něco?" vytrhla mě jedna z mých nových spolužaček. Bylo již pondělí a já seděl ve své nové třídě na svém místě. Štěstí, že jsem neměl třídu s ním. Alespoň nějaké místo bez toho neustálého napětí.

„Ne, vše je v naprostém pořádku," odpověděl jsem a s předstíraným úsměvem jsem se na ni podíval. Pod dlouhou kudrnatou hnědou ofinou se na mě upíraly dvě pronikavé zelené oči, pod nimiž byl dlouhý, protáhlý, úzký nos s bledými, ale velmi plnými rty mírně pootevřenými. Kudrnaté hnědé vlasy měla spletené do velkého drdolu svázaného černou gumičkou. Uniformu měla na sobě přísně upjatou, přesně podle pravidel. Připomnělo mi to domov, kde za to, když člověk neměl kravatu, tak šel na kobereček k řediteli. Tady na takových věcech tolik nezáleželo. Ta dívka působila moc pěkně, ale něco tento dojem narušovalo, jakási disharmonie. Možná nesoulad té upjaté nastrojené uniformy a koketního výrazu, nebo pronikavých, ale zároveň vlastně prázdných očí, nebo za to mohl silný hruškový parfém, který se k takové elegantní dívce z evidentně velmi dobře situované rodiny nehodil?

Usmála se. „To je dobře, hele nechtěl bys tu slavnost strávit společně?"

„Společně s tebou? Jakou slavnost?" zeptal jsem se nechápavě. Zasmála se zvonivým smíchem.

„No, přeci slavnost na uvítání vás výměnných studentů."

„Slavnost na naše uvítání? O tom nám nic neříkali," zavrtěl jsem hlavou.

„Bodeť by taky jo, mělo to být překvapení," odpověděla s lehkostí.

„A ty jsi to překvapení porušila?! Proč?"

„Ale no tak, no tak... Snad se tolik zase nestalo. Slavnost začíná již za hodinu, přesně v poledne," zarecitovala medově.

„Je mi líto ale v poledne již s někým mám sraz," odpověděl jsem najednou zcela chladně. Nestál jsem o nikoho, kdo by se mi mohl plést do cesty. A být případným svědkem.

„Hmmmf, schůzku s ženou, nebo mužem?" nedala se jen tak odbýt.

„Nevím," zahučel jsem a ona se rozesmála.

„Nevíš s kým je ta schůzka, a přesto pro tebe je tak důležitá... víš, alespoň kde je?"

„Jo," odpověděl jsem stroze a v duchu jsem doufal, že mi již dá pokoj.