Génius vs. génius

Epilog

Na ulici pode mnou panoval čirý ruch. Stovky Blátivých se cpali uličkou na jednu nebo druhou stranu, spěchajíce za svými povinnostmi, nebo se jen tak procházeli. Sem tam se někdo zastavil u vstupu do malé restaurace a se zájmem si prohlídl jídelní lístek, který inzerovali u vstupu v skleněné bedýnce. Možná zlákáni pohledem na zahrádku se dřevěnými stolky, sedačkami se zářivě bílými ubrusy, krásnými žluťoučkými deštníky, proutěnými sedačkami či sklenkami na víno na každém stolku. Avšak když zjistili cenu nejlevnějšího jídla, které tato restaurace nabízela, většina z těch lidí se otočila a šla si po svých, a tak v zahrádce sedělo pouze pár lidí.

Jeden z nich měl krátké havraní vlasy a nezvykle bledou pleť. Seděl sám s napůl vypitou sklenkou čiré vody a i přes sluneční brýle, které mu zakrývaly skoro celý obličej, se křenil do sluníčka. Jako by zaříkával mraky, aby slunce přestalo svítit.

Sletěla jsem dolů k němu a usadila se na protější proutěné židli.

„Zdravím, kapitánko," pozdravil mě Artemis, samozřejmě ještě dřív, než jsem přešla na viditelné spektrum.

„Kde je Butler?" zeptala jsem se místo pozdravu a začala jsem se zvědavě rozležet.

„Má důležitější práci. Navíc, řekl, že když tu budeš ty, nemusí se o mě bát," pokrčil bezstarostně Artemis rameny.

„Hůůůůů, když tu budu já, tak se ti nic nestane! To je dobrý vtip. Zapomínáš snad, že já jsem ze všech osob ta, která má teď největší chuť tě přidusit, Bláteníčku!"

„Ne, Butler to vlastně formuloval jinak. Řekl, že pokud tu budeš ty, nemusí se bát, že se mi něco stane, co bych si nezasloužil," upřesnil Artemis.

„Moudrý to muž," usmála jsem se. Pak však jsem zkřivila tvář do démonského pohledu a bouřky, kterou jsem hodlala na mladého Fowla seslat. Fowl polkl a pokusil se zděšeně odsunout, co nejdál. To vypadalo v celku směšně. Měl jen štěstí, že proutěné židle na dlažbě nevřískaly, jako ty železné, nebo plastové. Pak by se po něm ohlídlo určitě víc jak polovina zákazníků restaurace a lidí z ulice. „Nicméně, to znamená, že souhlasí s mým spravedlivým hněvem. Řekla jsem, že trestu neunikneš!"

„Myrto já... Vystavil jsem tě strašlivému nebezpečí. I když jsem věděl, že kdybych ti to řekl, tak bys sama do toho šla. Neměl jsem a to samé platí i s tím ostatním. Zase jsem s tebou manipuloval. Krutě zacházel, vyhodil tě. Dělal jako by vše, co jsme prožili, nebylo nic. Nechal tě ve tmě tápat po tom, co chci. Bez jediného slova, bez souhlasu, jsem tě do toho zapojil. Víš, proč jsem jednal, tak jak jsem jednal. Ten podčlánek a také bys s takovým plánem nesouhlasila. Přemluvit ho... Ale to mne neomlouvá. Jsou to jen chabé výmluvy. Mohl jsem ti alespoň zavolat. Klusák by to nějak vyjednal. Moc jsem se však bál prozrazení. Nemám omluvy," zašeptal tiše. To bylo poprvé, kdy velkému Fowlovy došly výmluvy. Neměl, co říci na svou obhajobu. Najednou z pod stolu vyndal ohromnou kytici růží.

„Květiny!" vydechla jsem užasle. On mi chce dát květiny. Bože pod povrchem jsou nedostatkovým zbožím. Vždy když jsem měla narozeniny, nebo něco významného, nic takového jsem nedostala. Břízný na tyhle věci nikdy nebyl a Klusák vždy zapomněl, a to jsem květiny tak zbožňovala. Možná jsem dala své nadšení moc najevo. Artemis se nejistě na židli zavrtěl a zrudl tak, že jsem si toho všimla i přes ty jeho sluneční brýle.

„Já... četl jsem takovou knihu. V níž se psalo, že když se muž potřebuje ženě nějak omluvit. Tak květiny, nebo..." Artemis se sklonil pod stůl a vyndal čokoládovou bonboniéru. „Nebo bonboniéra jsou ideální způsob. Z hledem k tomu, co všechno jsem ti provedl, počítaje nejen poslední dny, ale i únos a tak. Řekl jsem si, že jedno z toho by nemuselo stačit. Vlastně se nespoléhám, že bych tě mohl jen tak uplatit. Jen ti chci říct: promiň," dokončil svůj monolog a nervózně mi dalrůže s bonboniérou.

„No nevím, co jsi to četl za knihu Fowle, ale zní to rozumně," zasmála jsem se a nechala se uplatit.