Génius vs. génius

Střetnutí

Myrta bušila na skleněnou tabulku okna a křičela tak, že jsem se téměř bál, že vzbudí dvojčata. Naštěstí kromě dvojčat a Julie v domě nikdo další nebyl. To se však za několik málo hodin mělo změnit. Nechtěl jsem, aby se osoba, která měla přijít, se s kapitánkou Myrtou Krátkou setkala, ale...

Je pravda, že Myrta by mohla použít svůj štít, ale já zatím nevěděl, co všechno o mně a Národu ona osoba ví a jakou používá moc. Bylo by tedy zbytečně riskantní, vystavovat Myrtu takovému nebezpečí. Bohužel kdybych jí to řekl, nesouhlasila by. Tvrdila by mi, že jeden jediný den strávený se mnou je rozhodně o dost nebezpečnější než cokoli jiného. Asi skutečně nemám právo rozhodovat, co je a není pro ni nebezpečné. Ne po tom všem. Jenže, Myrta se stala jednou z osob, kterou...

Nemyslet na to.

Navíc než bych jí to všechno stačil vysvětlit, bylo by již pozdě.

Myrta dál bušila na okno a křičela mé jméno mezi vzlyky.

„Arty, Artemisi, okamžitě otevři a povol mi vstup! Fowle máme spolu nevyřízené účty, to se dělá, takhle z ničeho nic! Nemyslíš, že mi něco dlužíš?! A já po tobě chci jen tak málo! Fowle, Fowle, Fowle! Ty... ty...ty zatracenej, arogantní, namyšlenej Blátivej! Ty, ty hajzle!"

Ano, Arty, takto mě nazývala jen má matka, Julie, když si nedala pozor, tak i Myrta. Ucítil jsem podivný pocit v hrudi. Tak nějak mě tam sevřelo.

„Že by svědomí?" zeptal jsem se bezhlasně a raději odešel pryč, než mě přemůže tento pocit a já Myrtu pustím zpět.

Odešel jsem a neustále si opakoval, že je to nutné pro můj plán. To však bylo zbytečné. Oříškové oko, které původně patřilo kapitánce, se mi zalilo slanou vodou. To bylo absurdní. Velký Artmis Fowl brečí!

Myrta přestala řvát a bušit na okno. Tak Myrto, už se naštvi a odleť, ať nepromeškáš svoji schůzku.

Přiletěl jsem a ze všech věcí, co se mohly snad stát, tohle bylo to, co jsem opravdu nečekal. Všichni, co jsme se přihlásili na výměnný pobyt, jsme se seskupili v hlavní hale letiště u paní profesorky. Všude kolem byla spousta lidí, kteří spěchali buďto do letadla, nebo pryč z letiště, neuvěřitelný hluk. Nějaké malé dítě se u přepážky rozbrečelo a nějaká paní zřejmě jeho máma ho začala chlácholit. Kamery v rozích na sloupech a na stropě sledovaly každý pohyb, každého člověka, nezáleželo na tom, jestli jste byl dospělí, či dítě, hubený, nebo tlustý, vysoký, či malý, zločinec, nebo ne.

Málo však z nás to dokázalo vnímat. Dlouhou cestou a časovým posunem jsme byli všichni úplně vysátí a zmateni. Musím přiznat, že bohužel i já.

„Takže, nyní vám řeknu, jak se jmenují vaše místní rodiny, které jsme vám přidělili," zahlaholila autoritativně profesorka, dost však pochybuji, že jí alespoň polovina studentů poslouchala. „Vaše místní rodina vám tady bude sloužit podobně jako ta vaše doma. Nebojte se s nějakým problémem svěřit. Budou se o vás starat. Budete u nich spát, jíst a bavit se s nimi. Chovejte se vzorně, nezapomínejte, že reprezentujete naší školu a svoji vlastní rodinu. Mimo vaši místní rodinu musíte chodit do školy a na naše společné exkurze. Pokud budete na těchto exkurzích, nebo ve škole chybět, budu od chtít omluvenku. Dnes je sobota ráno 9:23. Takže škola začíná v pondělí 8:00, sraz tedy dáme před školou v 7:45. Ničeho se však nebojte. Všechny rodiny mají člena, který do této školy chodí a ten vás tam dovede. Takže přijdeme tedy k rozdělení rodin..." pokračovala profesorka a četla jména.