Konečné rozhodnutí

I.

   Běžím po ulici a lidé mi taktak stačí uskakovat z cesty. Nadšeně se usmívám, ale už sotva popadám dech. Přeběhnu ulici a vyskočím na stěnu jednoho zdobenějšího domu. Prsty zachytím horní okraj okenní římsy, přitáhnu se ke zdi a začnu šplhat, až se nakonec vyhoupnu na střechu. Pobaveně se podívám dolů na neohrabané mladíky, kteří se snaží vyškrábat za mnou a pohrdavě si odfrknu. Pak se po střechách vydám k domovu.

   Kráčím pomalu a nespěchám. Nemám důvod. Venier a jeho banda tupců zůstala daleko za mnou, tak si nechám čas na pozorování života v ulicích Benátek. Nejsou nijak velké, znám tu každou ulici, přesto mi to nějaký čas zabere, než se dostanu k našemu domu na okraji náměstí. Mrštně slezu na dvůr v domnění, že nikdo není doma, ale přivítá mě jeden z mých bratrů.

   „Zase jsi byla provokovat Veniera?" zeptá se a opře se o stěnu domu.

   V odpověď se uchechtnu a projdu kolem bratra, aniž bych mu věnovala pozornost.

   „Měla bys s tím přestat!" zavolá za mnou káravě, ale do hlasu mu prosákne podtón pobavení.

   Vejdu do domu a hlavou mi bleskne, kde asi je druhý z mých bratrů. Nevěnuji se jí však moc dlouho, z mísy na ovoce popadnu jablko a zase vyklouznu ven zadními dveřmi. Vyšplhám na střechu, kde se pohodlně uvelebím v dolíku nad mým pokojem, pozoruju město, upadající do temnoty a spokojeně chroupu šťavnatý kousek ovoce. Zapadající slunce zalévá krajinu za městem, odráží se v moři i vodních kanálech, pableskuje v oknech a pomalu mizí za obzorem.

   „Nádhera, že?"

   Vyděšeně se otočím, jablko mi zaskočí a když se rozkašlu, zbytek mi vyklouzne z dlaně, po střeše rovnou na prašnou ulici. Pobouřeně probodnu pohledem Marca, mého druhého bratra. Znechuceně se otočím a zarytě se dívám před sebe.

   „Máš se ještě co učit," v hlasu mu zaznívá zklamání.

   „Tak co kdybys mě to doučil? Pořád jen říkáš co všechno se musím naučit, ale už dobrý měsíc jsme nic nového nedělali." odseknu.

   „Ale no tak. Jeden neúspěch není konec světa Amari," utěšuje mě.

   „Jenže konec mého života by to být mohl." podotknu a Marco se zarazí. Protože to co říkám je pravda a on to dobře ví. Nejsme kdoví jak vlivná rodina, ale nepřátele tu má snad každý. Bratr si sedne vedle mě a mlčky pozoruje slunce nořící se do hlubin moře.

   „Zkus se uvolnit, dej víc prostoru svým smyslům, nespoléhej se jen na zrak, řekni mi co slyšíš." promluví po chvíli a zkoumavě se na mě zadívá. Povzdechnu si a zavřu oči. Není to poprvé co tohle zkouším, jenže jsem nikdy nedosáhla uspokojivého výsledku. Zrak mám dokonalý, dokážu rozeznat detaily i na velkou dálku a všímám si maličkostí, ale nedokážu se spolehnout na nic jiného, což je problém, když se neustále nerozhlížím okolo.

   „Moře, slyším moře."

   „Dobře, co dál?"

   „Vítr, hlasy lidí..." mám pocit že tohle je k ničemu. Marco si tiše povzdechne, ale nic neřekne.  „Hmm, někdo poblíž v ulici se baví, myslím že to budou muži."

   Napínám sluch jak nejlépe to dokážu a snažím se představit si co uvidím, když otevřu oči. A pak zaslechnu ten nejtišší zvuk, jaký se mi kdy podařilo zachytit. To tiché šoupání po omítce doprovázené přerývavými výdechy...

   „Michel leze za námi na střechu," vydechnu, otevřu doširoka oči a překvapí mě jak jistě to vím.

   „Výborně!" zajásá bratr vítězoslavně a na tváři se mu rozlije dobrosrdečný úsměv. Cítím jak je na mě pyšný a náramně mě to potěší.

   „Ahoj Micheli," zazubíme se na sebe když Michel zůstane zaraženě viset na okraji střechy.

   „Co?! Jak jste to...?" vyhoupne se na střechu a nevěřícně kroutí hlavou. Pak mě pochvalně poplácá po rameni a usadí se vedle nás. Ví co mě Marco učí a taky mu došlo že se mi to konečně povedlo uskutečnit.

   „Miluju tyhle večery." povzdechnu si. Chvíli jen tak sedíme díváme se na barevnou oblohu, jediný pozůstatek po slunci které zmizelo za obzorem. „Kde je vlastně Niccolo?"

   Uvědomím si že třetí, nejstarší a poslední bratr, se doma ukázal naposledy před několika dny. Marco a Michel se na sebe podívají, což mi přijde divné, jako by mi něco zatajovali. To nikdy předtím neudělali. Jsou to sice dvojčata, ale drží vždy se mnou.

   „Je někde s otcem." Pronesou jednohlasně a zadívají se na ulici, čímž jasně naznačí že v tomhle rozhovoru nehodlají pokračovat.

   „A co s ním dělá? Nebyl doma dva dny," rozhodnu se že to jen tak nevzdám. Michel si povzdechne:

   „Ta tvá zvědavost se ti jednou vymstí..." odmlčí se a vzápětí dodá „nebo ti zachrání život."

   „Kdo by mě chtěl zabít?" zasměju se. Doopravdy vlastně nevěřím tomu, že žijeme v takovém nebezpečí jak mi pořád tvrdí, ale cítím jak se atmosféra napjala a tak změním téma. Tímhle se už zabývat nehodlám, tak začnu vykládat o svém dni na což oba bratři vděčně zareagují a za chvíli se už všichni tři překřikujem nadávkami na Veniera. Detailně mi vylíčili jak jeho poskokům nakopali prdel a značně ocenily jak se mi podařilo samotného Pabla ztrapnit. Když nad tím tak přemýšlím, Niccolo by mi jen vynadal za mou nezodpovědnost, zato dvojčata byla nadšená mou vynalézavostí. A právě proto trávím více času s nimi než s mým třetím bratrem.