Konečné rozhodnutí

II.

   Ještě ten večer se Niccolo doma objevil. Jejich rozhovor, byť tichý mi po příjemném uvolnění ve vaně nemohl uniknout.

„Proč jsi to nikdy neřekl?!" ozve se Niccolův rozzlobený hlas. Nešlo to ignorovat, zvláště po tom co mě dnes Marco naučil.

„Nemohl jsem, byla to část přísahy." otec vypadá nešťastně. Jaké přísahy? O čem to mluví? Hlavou mi proběhne dalších milion otázek, tak se přikrčím do stínu sloupu a poslouchám dál.

„A proč já? Co ode mě očekáváš?! Že řeknu: ‚Jistě otče, celý můj život jsem žil v domnění že jsi obchodník, ale pak se dozvím že jen tak zabíjíš lidi. No nic se neděje, to je přeci běžné povolání, rád ho po tobě převezmu.' třeba?" vychrlí Niccolo rozzuřeně a mě se udělá špatně, když mi dojde význam jeho slov. Jenže mi zatím ještě plně nedochází že je to pravda. Pravděpodobně.

„Je to tradice. Bude ti 21 let a tato povinnost – nebo výsada, chceš-li – přechází z otce na nejstaršího syna." odmlčí se „Navíc, já už na to začínám být starý. Měl bych už jen sedět za stolem a podepisovat dokumenty."

„Ale nenapadlo tě že třeba Michel s Marcem by o to stáli víc?"

„Dělají všechno spolu, nepřijali by oba a kodex nařizuje předat místo nejstaršímu synu."

„Jo tak on to kodex přikazuje? A co ten nejstarší syn? Co když o to nestojí? A když nemůžeš přijmout dva, co třeba Amari? To tě nenapadlo?"

„Nepřipadá v úvahu, jak to mohlo napadnout tebe?! Vždyť nemá ani 18!"

„Milova-"

„Ne!"

„Fajn. Ale já tam nechci." Niccolo si založí ruce na prsou a vzdorovitě se na otce podívá. Nikdy nebyl takhle rozrušená a už vůbec takhle nikdy nemluvil s otcem. Tak opovážlivě a neuctivě. To si popravdě nedovolil nikdo z nás.

„Niccolo, jsi přemýšlivý a vždycky zachováš chladnou hlavu. Řád potřebuje takové jako ty. Sám víš že ti tři jsou horké hlavy. Dřív jednají než přemýšlí a i když svých činů možná nelitují, jednou je následky dostihnout. Bylo by to pro ně příliš nebezpečné. Pro kohokoli z nich." otec přívětivě shlíží na svého prvorozeného a čeká až zváží vše co řekl. Přesně jak říkal – přemýšlivý.

„Dobře. Souhlasím. Máš pravdu, jako vždy otče. Omlouvám se." řekne nakonec smířeným hlasem a zdá se že ho to snad i trochu těší, ta příležitost dostát tradicím a mít otce který je na něj hrdý.

„Zítra tě vezmu za jedním z nás, vše ti vysvětlí a odpoví na všechny tvé otázky.... Já budu mít něco na práci." otec vypadá potěšeně a pozve Niccola do své pracovny. Využiji příležitosti a vyběhnu do svého pokoje. Oblečení odložím na židli a vklouznu pod měkké přikrývky.

V hlavě mi víří tolik otázek. Co je to ten řád? Čeho je to řád? Jaké dědictví či výsada? Co je pravdy na tom zabíjení lidí? A konečně: Kdo vlastně je můj otec?