Konečné rozhodnutí

V.

   Vznítí se ve mně obrovská vlna vzteku. Škubnu provazem a zatnu tuby, protože bolest, která mi projede pažemi je nesnesitelná. Rosso se zle zasměje a otočí se na muže v kápi.

   „Tak začneme."

   Muž přikývne a odejde někam dozadu. V témže okamžiku dovnitř vrazí další postava s kapucí přes hlavu. Co to s nimi pořád mají? Doběhne k mému vězniteli a něco mu horečně šeptá. Výraz ve tváři mladíka se postupně mění z veselého přes překvapený až ke zlostnému. Beze slova se otočí a následuje příchozího ven.

   Chvíli se nikde nic nepohne a potom se přede mnou objeví ten, který odešel dozadu. Zmateně se rozhlédne a pak se zeptá:

   „Kam šel?"

   „Nevím, Někam odešel s nějakým dalším mužem."

   „No, nevadí. Předpokládám, že ještě cítíš předloktí, takže se znovu zeptám. Kde to je?"

   „Nechápu, o čem mluvíte. Můžete mě tu mučit až do skonání světa a stejně se nic nedozvíte, protože nic nevím!" rozkřiknu se. Nejde mi do hlavy, že jim to nedochází. Leda, že by je to prostě jen bavilo. Není to poprvé, co cítím bolest, ale nikdy to nebyla bolest cíleně způsobená. V předloktí mi pořád nepříjemně škube. Začínám mít strach z toho, co přijde.

   „Opravdu? Rozmysli si to ještě."

   Nenapadá mě už žádný jiný způsob jak jim to vysvětlit a tak mlčím. On jen pokývl hlavou a zmizí mi za zády. Nepříjemně mě zamrazí v zátylku a cítím, jak se ve mně všechny svaly napnou. Zaslechnu krátký svist a záda mi olízne ohnivé chapadlo biče. Vykřiknu, spíše překvapeně než bolestně, ale při druhé ráně už je to výkřik utrpení.

   „Nechceš něco říct:"

   Mlčím. Další rána, další výkřik.

   „Přestanu, když promluvíš.

   Cítím, jak mi po zádech stéká horká krev, jak mi bič rozřezává kůži a pekelně to bolí. Před očima mi začnou blikat hvězdičky. Při dalším dopadu biče na mou kůži, ztratím vědomí.

* * *

   „Co se stalo?!"

   Známí krutý hlas mě vytrhne z náruče bezvědomí, ale oči neotevřu.

   „Je v bezvědomí."

   „Zbláznil ses?! Dělej, musí dolů!"

   „Proč? Za chvíli se probere."

   „Jo, ale my potřebujem informace a ty nám nedá, když umře vyčerpáním!"

   Ucítím, jak provaz povoluje, odolám nutkání se postavit na nohy a zhroutím se na zem. Zůstanu leže bez hnutí. Záda mám v jednom ohni, ale prokrvující se ruce je začínají předcházet. Zatnu zuby, aby se mi z úst nevydral výkřik. Několik minut je bolest tak nesnesitelná, že znovu omdlím.

   Proberou mě něčí ruce, které mi otevírají oči. Doširoka je otevřu a uvidím Rosse jak se nade mnou sklání. Záda i ruce mě pořád bolí, ale už mě neochromuje bolest. Dřív než se vzpamatuje, podkopnu mu nohy, vyskočím, z opasku mu vytrhnu dýku a svázanýma rukama mu ji vrazím do ramene. Pak do břicha a nakonec do hrudi, ale tak aby srdce zůstalo nepoškozené a ještě chvíli dokázalo prodloužit utrpení svého nositele.

   „Kdo ti dal rozkaz zabít mého otce?!" popadnu ho za límec s zatřesu s ním. „Tak kdo?!"

  „A-au... Auri-tore." zachraplá přerývavě. V očích má hrůzu, celý se roztřese a potom vydechne naposled. Zanadávám. Rozříznu provaz svazující mi ruce a rozhlédnu se. Ten druhý není nikde v dohledu tak se zvednu, dýku vrazím hluboko do hrudi mrtvého asasína, obmotám jeho krk provazem, který pákou vytáhnu nahoru. Podívám se na své dílo a zaplaví mě pocit zadostiučinění.

   Adrenalin, který mi proudí v žilách pomalu vyprchává a já začínám pociťovat pálení v zádech a rukou. Projdu do zadní místnosti, kde najdu oblečení, podobné tomu, které na sobě měli asasíni. Rychle se převléknu a zatínám zuby, když mě látka drásá záda. Přes hlavu si přetáhnu kápi a dojde mi proč ji nosí. Skvěle zakrývá obličej stíny a zároveň neomezuje výhled.

   Vzadu najdu menší dveře, kterými projdu na prázdný dvůr. Odtamtud se protáhnu otevřenou bránou a ocitnu se ve městě plném života. Lidé mi uctivě uhýbají z cesty a někteří mě dokonce zdraví. Zjevně tu mají ty muže z řádu assassinů v úctě. To by mi mohlo usnadnit odchod, ale musím odejít dřív než přijdou na to že jsem pryč.

   Po zádech mi stéká krev a začíná se vsakovat do oblečení. Musím odsud co nejrychleji zmizet. Začíná se mi zvedat žaludek. Nejspíš to bude bolestí, ale možná je to i tím že za mnou zůstal mrtvý člověk. Nikdy v mém životě se nic takového nestalo. Žádné umírání, žádné vraždy, žádná bolest či smutek. Až teď mi dochází, jak skvělý mám život. Nebo spíš jak skvělý byl.

   Hlavou mi víří tisíce myšlenek, ale žádnou z nich nedokážu pořádně uchopit. Jak se odtud dostanu? Kam půjdu? Kdo byl můj otec? Kdo byli ti co mě mučily? Jaké dokumenty hledají? A kde jsou mí bratři? Musím vytěsnit všechny otázky. Musím se soustředit jen na to jak opustit tohle město. Pak můžu uvažovat nad zbylými věcmi.

   Rozhlédnu se kolem a vyrazím směrem, kterým by mohla ležet brána. Lézt na střechu nepřipadá v úvahu, zraněná záda by mi to nedovolila. Po několika minutích narazím na vysokou hradbu, podél které vede ulice. Vděčně se vydám po obvodu.

   Za chvíli se překvapivě opravdu ocitnu před bránou z města. Mám štěstí, taky by mohla ležet na úplně opačném konci. U brány sice stojí pár strážných, ale jen mě uctivě pozdraví a nechají mě projít. Jakmile vyjdu ven, strnu hrůzou. Několik kroků ode mě stojí dva koně. Vytřeštím oči a rychle se vydám směrem od města. Co nejrychleji, jak mi to zraněná záda dovolí. Jen ať už jsem pryč od těch zvířat.