Konečné rozhodnutí

VII.

   Mluví dlouho, mluví poutavě a hlavně mluví o mém otci. A já se konečně dovídám, co byl zač. Templáři, jejichž členem byl, chtějí ve světě mír a řád. Ano, chtějí moc a chtějí, aby je lidé poslouchali, ale odkdy to tak nebylo? Vždy je přeci v zemi panovník, jeho podřízení a jejich podřízení a tak dále. Tenhle řád světa je prostě hluboce zakořeněný v naší mysli a i když to odmítáme, k našemu přežití je potřeba. Protože ani já si nedokážu představit, jak by svět vypadal, kdyby si všichni dělali, co chtějí. Včetně mě. I když miluji svobodu, vždy nade mnou někdo byl, vždy mě někdo hlídal, aby to, co udělám, nezašlo příliš daleko. Navíc jsou Templáři odevzdáni Bohu, a ten který to tu stvořil, by přece nechtěl pro lidi něco špatného ne?

   Leonello mi vyprávěl o vizi všech z řádu. Chtějí udělat ze světa lepší místo, chtějí, aby lidi žili spokojeně a v míru. Ale to nebude možné, pokud bude ve světě chaos. Chaos, který je zkázou pro vše živé. Proto musí za každou cenu zabránit Řádu Asasínů v získání Jablka z Edenu – mocného artefaktu, s neuvěřitelnou mocí, který v rukou nesprávných lidí rozsévá jen zkázu.

   Když konečně domluví, slunce se už sklání k obzoru. Podle všeho je to otcův dobrý přítel a nevím jestli mu důvěřovat, ale zatím nevidím důvod proč mu nevěřit. Kdyby mi tohle řekl před týdnem, nejspíš by odešel doprovázen mým výsměchem a mečem v zádech. Ale teď, teď je vše jinak.

   „Chci se k vám přidat," vyhrknu a zahledím se mu do tváře, která zvážní a zabodne se do mě pronikavým pohledem.

   „To je velice vážné rozhodnutí. Musíš si to pořádně rozmyslet."

   „Je mi jedno co to bude stát. Chci pomstu pro otce."

   „Nemohu ti v tom bránit, jen-"

   „Neříkal jste mi tohle všechno pro nic za nic ne? To mi snad chcete říct, že každému na potkání vykládáte vaše tajemství?"

   „To jistě ne, ale jsi přece dítě mého dlouholetého společníka a přítele, několikrát mi zachránil život, máš právo to vědět."

   „Tak mu to splaťte tím, že mě přijmete, a pomstíte ho."

   „Amari vždyť je ti teprve..."

   „A kdy začal můj otec?!"

   „Dobrá, pokud je to tvé rozhodnutí-"

   „Ano, je."

   „Budeš muset podstoupit dlouhý výcvik a projít obřadem."

   „Udělám to."

   „Musím tento návrh i žádost přednést před představenstvem řádu. Já sám nemám pravomoc přijmout člena. Je to rozhodnutí všech, aby toho nebylo zneužíváno. Ale chvíli to potrvá."

   „Počkám."

   „Určitě pár týdnů."

   „Počkám."

   „Dobře tedy. Buď tu jako doma," s pobaveným úsměvem se zvedne „tvého otce je mi líto, byl mi skvělým přítelem."

   „Děkuji," řeknu tiše. Lehce se dotkne mého ramene a odejde. Zůstanu osamoceně sedět uprostřed pokoje, ale i přes samotu cítím novou naději a sílu k životu. Konečně mám cíl, konečně mám budoucnost a přestože mě okolnosti oddělili od mé rodiny, možná získám novou, takovou, která mě bude chránit a bude mě mít ráda stejně jako ta předchozí.