Konečné rozhodnutí

III.

   Ráno mě vzbudí zpěv ptáků a paprsky slunce, nešetrně se prodírající pod mé víčka. Ospale zamrkám, ale jakmile si vzpomenu na včerejší rozhovor mezi Niccolem a otcem, rázem jsem vzhůru. Promítnu si před sebou celý rozhovor, bez zjevného výsledku porozumění. Nechápu to o nic víc než včera.

   Dnes má přijít náš učitel, ale pochybuji, že dvojčata dorazí. Pravděpodobně jsou už nějakou dobu pryč z domu. Rychle se ustrojím, provedu ranní hygienu, spořádám nachystanou snídani, popadnu svůj váček s penězi, oknem vyskočím ven a vyrazím do města. V plánu bylo koupit dárek otci, ale čím víc nad ním přemýšlím, tím víc se mi nelíbí, k jakému závěru mě to vede.

   ‚Zabíjíš lidi!' ta věta. Kterou Niccolo včera řekl tak pobouřeně mi pořád zní v hlavě. A zneklidňuje mě. Ne nezneklidňuje, přímo mě děsí. Děsí mě ten význam, to že by otec mohl být úplně někdo jiný, někdo koho vůbec neznám. Byl to, nebo stále je? Měl by být kupcem, obchodníkem. A přesto, když se nad tím zamyslím, nad jeho neustálou nepřítomností nejen v obchodě, nad jeho náhlými odchody a drobnými jizvami, které mu pokrývají ruce, když si vzpomenu na temný výraz jeho očí když mluvil s nějakým mužem, který mluvil o povinnostech, když si tohle všechno dám dohromady, překvapí mě, že mi to nezačalo vrtat hlavou už dávno.

   Když nad tím uvažuji čím dál víc, začínám mít i strach. Uklidní mě až vědomí, že dvojčata o tom nejspíš ví a jsou v klidu, navíc vím, že otec je spravedlivý, laskavý, dobrosrdečný a čestný, nikdy by neublížil někomu, kdo by neohrožoval jeho rodinu, nebo ostatní lidi. Pokud je pravda co Niccolo říká a otec opravdu zabíjí lidi, nemám strach z toho, že by tak činil nespravedlivě, nenávistně či dokonce bez rozmyslu. Ano, otec ví, co dělá, není zlý, a když se ho zeptám určitě mi to vysvětlí.

„Hej, stůj!"

Vytrhne mě z myšlenek hrubý hlas a když vzhlédnu, uvidím dvojici stráží jak míří ke mně.

„Jak vám moku pomoci pánové?" zeptám se zdvořile.

„Amari Caldarini?"

„To jest jméno mé," usměju se.

„Půjdete s námi."

„A z jakého důvodu, smím-li se tázat?"

„Obvinění z vraždy."

„Prosím?!" vyprsknu a pobaveně se na ně dívám. Nezabráním úsměvu který se mi objeví na tváři. Tohle musí být nějaký žert dvojčaat. Podplatili strážné a teď sedí někde na střeše, div smíchy nespadnou. Velmi vtipné, to si s nimi vyřídím.

„To asi musí být omyl, neměli jste náhodou na mysli Marc-"

„Ticho, zatýkáme tě, jdeš s námi!"

    Začínám pociťovat nejistotu. Nevypadají na to že by žertovali. Netuším co mám dělat. Jestli s nimi půjdu, dozajista umřu. Správce Benátek není zrovna milosrdný a veřejné popravy miluje. Nesmím se nechat zatknout. To je jediná myšlenka, která mě doprovází když vytasím krátký, jednoruční meč, který mým u pasu. Strážní reagují moc pomalu. Než se jeden skácí k zemi z přeseknutou šlachou, druhému vyrazím meč z ruky a dám se na útěk.

   Běžím klikatými uličkami, vyhýbám se lidem, přeskakuju bedny povalující se uprostřed cest. Kličkuji mezi stánky a přebíhám mosty, až se konečně ocitnu před naším domem. Když se ohlédnu, zjistím, že vojáci mě nesledovali. Vděčně si oddychnu, opřu se o zeď domu a pár minut se vydýchám. Pak pomalu projdu bránou na dvůr a strnu. Všude pobíhají vojáci, uprostřed leží otec, s mou dýkou v hrudi.

   Ochromí mě hrůza, nemohu se hnout z místa. Nemůžu odtrhnout podhled od těla mého otce, od té klidné tváře. Nemůžu jít blíž, nedokážu ani odejít. Jen tak tam stojím a hledím na člověka, který mě miloval, vychoval a byl mým vzorem.

   Zachvátí mě hluboký smutek. Smutek a bolest, rozdírající mou hruď zevnitř, snažící se vydrat na povrch a ulevit mému srdci. Po tváři mi steče slza. Tohle není správné, tohle by nikdo neměl udělat muži, který sám vychovává čtyři děti. A už vůbec ne dýkou jednoho z nich.

   V hlavě mi duní a musím se opravdu soustředit na to, co dělám. Nejdřív ze všeho se vypařit, odejít odsud, dřív než si mě všimnou. Odejít, odejít, odejít, zní mi v hlavě. Odtrhnu pohled a otočím se. Neohlížet se, jít dál, dál a dál. Pryč od toho všeho. Strnule kráčím uličkami, hledám temná zákoutí. Neslyším kroky za mnou ani tichý svist. Tupá rána mě tvrdě zasáhne do zátylku a neviditelná síla mě zatáhne do úzké tmavé uličky. Zrak se mi začne rozmazávat. Uvidím postavu s kápí přes obličej, sklánějící se nade mnou a pak mě pohltí hluboké bezvědomí.