Konečné rozhodnutí

IV.

   První věc, kterou zaregistruji když nabudu vědomí je vtíravý skřípavý zvuk lana otírajícího se o dřevo. Hned potom si uvědomím že necítím ruce a na ramena mi působí obrovský nepříjemný tlak. Pomalu otevřu oči a kradmo se pokradmu se rozhlédnu, tak aby se bolest v ramenou moc nestupňovala. Všude kolem je spousta místa, vypadá to tu jako v nějakém opuštěném kostele nebo katedrále. Vysoko ve zdi je veliké kruhové okno, kterým dovnitř proudí paprsky světla. Otočím hlavu zpátky dopředu, protože mě pekelně pálí ramena. Pokusím se odlehčit zápěstím, které pevně obepíná provaz, ale sotva se dokážu špičkami dotknout země.

„Tak jsi vzhůru."

   Ozve se hlas z tmavého koutu. Určitě je mužský, ale nedokážu určit jeho věk. Upírám oči do temnoty přede mnou a úplně vzadu rozeznám obrysy postavy.

   „Vítej v kostele Sant'Angelo. Je sice uzavřený, své kouzlo si ovšem uchoval," vystoupí muž ze stínu a vydá se ke mně. Překvapí mě jak je mladý, může mít maximálně 25. Vlasy má světlé, světlejší než já a oči má mrazivě modré. Zkřiví rty do krutého úsměšku, ze kterého mě zamrazí. Je děsivé jak někdo tak mladý může vypadat tak nemilosrdně.

   „Asi bych se měl představit. Jmenuji se Rosso da Vigo a jsem jeden z řádu asasínů. Já i mí bratři máme zvláštní zájem na tom, zjistit kde se nacházejí jisté dokumenty a dýka. Ta dýka je asi 25 palců dlouhá, s černou rukojetí, jemně zdobenou stříbrem a na čepeli je váš znak."

   „Takovou zbraň nevlastním a ani nevím o tom, že by se u nás doma nacházela." Promluvím chraplavě a upřeně se mu zadívám do očí. Nemám co skrývat, tak ať to vidí.

„Nemusím ti snad vysvětlovat, že nemá smysl zapírat. Máme své metody jak získat informace." Ušklíbne se znovu tím úsměvem bez emocí a já zaslechnu tlumené praskání ohně, které se ozývá za mými zády. V duchu si vynadám za tu nepozornost. Je ale těžké se soustředit, když mi začínají odumírat ruce a celé boky mě táhnou.

   „Hele, nevím co jste zač, ten váš řád. Nevím ani kde je ta dýka a o dokumentech, kdoví o čem také nemám tušení. Klidně mě nechte jít, já zapomenu co se tu stalo a půjdu si po svém." zkusím jestli by to nešlo po dobrém. Ale Rosso se jen mrazivě zasměje a zmizí mi za zády. Pokusím se podívat co tam dělá, ale bolest v ramenou mi to nedovolí. Vzápětí si přeji, aby tam Rosso ještě zůstal.

   „Tak naposledy. Kde jsou dokumenty o chodu řádu a ta dýka!" zvýší hlas, ale nevypadá, že by nějak zvlášť stál o mé doznání.

„Nevím."

„Špatná odpověď."

  Další muž, který se vynoří odnikud a na hlavě má kápi mi roztrhne rukám pravé ruky a odhalí světlou kůži mého předloktí. Vyděšeně se podívám na rozžhavenou tyč, kterou Rosso třímá v ruce. Na jejím konci rozeznám drobný křížek, rozžhavený doběla. Hlavou mi bleskne myšlenka, kde už jsem ten symbol viděla, ale nezdrží se moc dlouho, protože mě děsí přibližující horko.

   „Nemám tušení, kde ty věci jsou!" vykřiknu zoufale, ale tahle odpověď nikoho nezajímá. Mé předloktí zachvátí ohnivá bolest. Vykřiknu bolestí i zděšením nad tím, jak moc cítím sžírající žár. I přes veškerou mou snahu mi do očí vhrknou slzy.

   „Kde jsou ty věci!" Rosso se ke mně přiblíží a sundá cejch z mé kůže, která zůstane už napořád poznamenaná.

   „Nevím."

   „Tenhle znak, váš znak, sluší se, aby všichni věděli, ke komu patříš. Je odporný jako vy všichni, stejně jako způsob aplikace, ale může posloužit dobrým věcem." ďábelsky se rozesměje a odvrátí se na svého společníka. Nenávistně probodávám jeho záda pohledem. Nechápu sice nic z toho co říká, ale rozhodně zaplatí za to co mi udělal.

   „Proboha, vždyť já nemám tušení o čem to tu mluvíš!" rozkřiknu se zlostně, když si můj věznitel pořád povídá se svým kolegou. „Nevím kdo jste zač vy asasíni, ani ke komu že to mám patřit. Nevím kde jsou ty zatracené dokumenty nebo ta dýka, protože kdyby jo, už dávno byste to věděli. Nemám důvod to zatajovat."

   „Myslíš? A co třeba to že to tvého otce usvědčí z templářství a několika vražd politicky významných osobností?"

   „Můj otec byl obchodník, poctivý a laskavý člověk. Jediné o co mi teď jde je chytit toho kdo má na svědomí jeho vraždu a oplatit mu stejnou mincí."

   „Tak to gratuluji. Stojí před tebou."