Konečné rozhodnutí

VI.

   Poté co dojdu k malému lesíku, vyčerpáním klesnu na měkkou lesní půdu a roztřese mě zimnice. Zůstanu ležet v dolíku, obklopeném houštím a ještě pěkných pár hodin se ani nepohnu.

   Už dávno dozněly poplašné zvony v nedalekém městě a venku se setmělo. Spím povrchním, přerušovaným spánkem a snažím se v sobě najít sílu vstát a jít dál. Jenže kam? Kam můžu jí? Ani nevím, kde jsem. Nevím, kde jsou mí bratři, nemám peníze, nemám sílu, nemám nic.

   Pomalu se zvednu a bolestně zasténám. Zády mi projede ostrá bolest, přesto se postavím a pomalu se vydám vpřed. Při každém kroku jakoby mnou projel nůž, ale jdu dál. Začíná mi kručet v břiše a mám žízeň, ale nezastavím. Nezastavím se dalších několik hodin.

   Snažím se přemýšlet, ale smysly mám otupené a na nic nepřicházím. Dostat se pryč, pryč, co nejdál odsud.Celý den míjím pole a louky, jdu jako v mrákotách, nemyslím na nic, jen jít vpřed. Klást jednu nohu před druhou, znovu a znovu.

   K večeru uvidím světla malého města. Když přijdu k bráně, tak, tak stačím proklouznout, než ji zavřou. Hlava se mi motá žízní a žaludek se svíjí z hladu. Záda pálí a stejně tak každá sval v mém těle. Opatrně se opřu o zeď domu na hlavní ulici. Co teď?

   „Ani se nehni!"

   Zazní mi za zády. Unaveně si povzdechnu. Nemám sílu bojovat, nemám zbraň, nemám ani snahu znovu utíkat. Otočím se. Naproti mně kráčí muž, který je mi něčím povědomý. Jen si nemohu vzpomenout, kde jsme se setkali, jestli vůbec.

   „Jak se opovažuješ!" rozkřikne se a vzápětí se objeví půl tuctu stráží, v purpurových barvách.

   Nechápavě na něj hledím, snažím se přinutit mozek pracovat a přijít na to co po mě chce a proč je mi tak povědomý.

   „Klidně sem nakráčíš, hlavní branou a ani nemáš tu slušnost, sundat si tu směšnou kapuci z hlavy. Myslíš, že když nás nevidíš, nevidíme my tebe?"

   Jeho hlas je posměšný, ale i prosycený hlubokou nenávistí.

   „A proč jsou vaši strážní v červené? Aby nebylo vidět kolik ran utrpěli svou neobratností?" vrátím úder a i přes vyčerpání se pobaveně ušklíbnu.

   Pozoruji jak mužem naproti lomcuje vztek, ale stojím klidně a vyrovnaně ho probodávám pohledem. Ale vyčerpání, únava, bolest, žízeň a hlad mě ubíjejí. Ruka se mi chvěje, jak se o ni opírám celou vahou a pak povolí. Sesunu se podél stěny a z dálky slyším hlasy. Někdo mi shrne kápi a překvapeně vydechne. Pak je už jen tma.

* * *

   „Promiňte, kdo jste?"

   „Jistě, omlouvám se. Jmenuji se Leonello Querini a jsem dlouholetým přítelem tvého otce."

   „Nikdy se o vás nezmínil. Ale to zjevně o mnoho věcech."

   „Ano, jeho profese to vyžadovala. Byl jeden z nejvyšších členů našeho řádu."

   „Všichni pořád mluví o řádech, ale nikdo se už neobtěžuje to vysvětlit!" rozkřiknu se a vůbec mě netrápí. že zjevně mluvím s někým kdo má obrovské pravomoci. Začíná mě už pěkně štvát, že mi v hlavě neustále panuje zmatek a vynořují se další otázky, na které nenacházím odpovědi.

   „Asi bych měl tedy začít od začátku."

   „To byste asi měl," řeknu podrážděně.

   „Jsi jako kopie svého otce," pobaveně se uchechtne. „Tak tedy. Tvůj otec byl jedním z představených řádu, našeho řádu, řádu Templářů...."