šance na štěstí

kapitola 7

Dylan

Bylo úterý a já seděl ve své lavici. Měli jsme literaturu, normálně dávám pozor, ale tentokrát ne. Byl jsem duchem mimo. Včera jsem čekal v parku, ale Tessa nepřišla. Vůbec se tam neukázala. Byl jsem zklamaný. Těšil jsem se na ni. Mohlo se jí něco stát? Ne, ne to určitě ne. Třeba jenom nebyla ve škole. Snad ji dneska uvidím.

Hodina skončila a já si rychle sbalil věci a šel pryč. Tohle byla poslední hodina, tudíž jsem měl namířeno do parku. Došel jsem jenom na parkoviště, kde na mě čekala skupinka mých spolužáků.

„Hej ty, úkol do matiky, máš ho?" zakřičel na mě jeden z nich. Dělal jsem, že ho neslyším a pokračoval v cestě. Ne moc dlouho. Dva z nich mě dohonili a zastavili.

„Na něco jsem se ptal!" přišel blíž ke mně třetí z nich. Stál jsem a mlčel. Napřáhl se a dal mi jednu pěstí do tváře. V puse jsem ucítil známou chuť krve.

„Tak naposledy. Máš ten úkol?" procedil skrz zaťaté zuby. Jen jsem s nezájmem pokrčil rameny. Mohli mě zmlátit, ale nebudu jim dávat úkol. Strhl mi z ramene batoh a začal se přehrabovat v papírech, které jsem tam měl. Ti dva kluci mě pořád drželi, jako bych jim snad mohl utéct. Díval jsem se, jak s vítězoslavným úsměvem vytáhl z batohu můj úkol. Přišel ke mně a ještě několikrát mi vrazil pěstí do obličeje a do břicha. U nohou mi přistál batoh.

„Příště nedělej drsňáka. Stejně ti to nepomůže," zavolal za mnou jeden z nich, když odcházeli pryč. Vzal jsem si batoh a s bolestí břicha šel konečně pryč.

***

Posadil jsem se na lavičku. Měl bych jít domů, určitě vypadám příšerně. Ale tam nechci. Určitě je tam otčím a máma by se vyptávala, s kým jsem se popral. Seděl jsem v parku se sklopenou hlavou nad blokem a divně opřený, aby mě nebolela žebra.

„Ahoj," uslyšel jsem známý hlas a periferně viděl, jak se vedle mě posadila.

„Ahoj," zamumlal jsem. Ani jsem se na ni nepodíval. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla. Ale chtěl jsem vidět ji.

„Ty se na mě zlobíš, že jsem tu včera nebyla?" zeptala se po chvíli ticha.

„Nezlobím," odpověděl jsem potichu.

„Tak proč jsi tak odtažitý dneska?" zeptala se sklesle. Chtěl jsem jí odpovědět, ale při nádechu mě píchlo v žebrech. Napřímil jsem se a sykl bolestí.

„Co se ti stalo?" dívala se na mě vyděšeně. Až teď mi došlo, že mi viděla do obličeje.

„Jen pár spolužáků, nic to není," pokusil jsem se o úsměv, ale bolelo to.

„Nic to není? Ty ses neviděl? Pojď se mnou," postavila se a natáhla ke mně ruku. Nechápavě jsem ji sledoval. Nevěděl jsem jak reagovat.

„Neboj se a pojď," pousmála se. Pomalu jsem vstal a šel s ní. Cestou mi vyprávěla o taneční soutěži, což byl důvod, proč jsem ji včera neviděl.

Tak po pěti minutách jsme dorazili před velký dům, Tessa odemkla dveře a vešla dovnitř. Já stál venku, nechtěl jsem jít dovnitř, akorát bych vyděsil její rodiče. Otočila se na mě.

„Tak pojď dál. Nikdo tu není," zasmála se, když viděla můj výraz. Nejistě jsem vešel dovnitř. Položil jsem batoh na zem hned u dveří.

„Sedni si do obýváku, hned přijdu," usmála se Tessa a mávla rukou někam do domu. Šel jsem tím směrem a rozhlížel se. Vypadalo to tu vážně moderně. Nemohl jsem věřit vlastním očím.

„Proč sis ještě nesedl?" zasmála se za mnou Tessa a tím mě vyrušila z myšlenek.

„No... Já... Nestihl jsem to," zakoktal jsem se.

„Tak pojď," řekla Tessa. Sedl jsem si na pohovku a Tessa si zatím chystala desinfekci. Přiložila mi vatový tamponek na ret. Cukl jsem bolestí.

„Promiň, ale musíš to vydržet," mile se usmála. Taky jsem se usmál a Tessa mi začala ošetřovat ránu na obočí. Zase jsem sykl bolestí. Tessa se uchechtla.

„Jsem rád, že se bavíš," zamumlal jsem.

„Pustíme si film?" zeptala se Tessa s úsměvem. Kývl jsem na souhlas a ona vítězně zatleskala. Natáhla se pro dálkové ovládání od televize.

***

Film už končil a nástěnné hodiny ukazovaly už pár minut po sedmé. Narovnal jsem se a tím na sebe upoutal Tessinu pozornost.

„Už bych měl jít," promluvil jsem potichu.

„Nemusíš, jestli se bojíš potkat rodiče, tak ti se dneska nevrátí. Jsou oba na služební cestě," podívala se na mě Tessa smutně.

„Tak to není. Můžeme se vidět zase zítra," pousmál jsem se. Tesse se na tváři hned objevil úsměv. Doprovodila mě ke dveřím a rozloučili jsme se.