šance na štěstí

kapitola 22

Tessa

Už je to pár dní, co jsem Dylana viděla naposledy. Byla jsem čtyři dny na taneční soutěži. Dorazila jsem domů unavená z letu. Časový posun mi také dával zabrat. V pokoji jsem si jen položila tašky a hned si to zamířila do koupelny. Potřebovala jsem sprchu. Potřebovala jsem se probrat.

Jen zabalená v ručníku jsem se nalíčila a navlnila si vlasy. V pokoji jsem si oblékla džínové kraťasy a volné tílko. Chtěla jsem jít za Dylanem. Jen s mobilem v ruce jsem seběhla schody, ale v narazila jsem na mámu.

„Kam jdeš?" zeptala se.

„Za Dylem," vypadlo ze mě automaticky.

„Kdo je to?" zeptala se máma podezíravě. Až teď mi došlo, že jsem se o Dylanovi nikdy nemluvila.

„Ehm... no..." přemýšlela jsem, jak se z toho vymluvit.

„Jestli se s ním chceš dál stýkat, tak ho mně a otci představíš. Dnes u večeře," oznámila máma. Zůstala jsem na ni koukat pomalu s otevřenou pusou. Musela jsem souhlasit. Neměla jsem na vybranou.

***

Dylan seděl na lavičce se sklopenou hlavou. Potichu jsem se k němu přikradla a zezadu mu zakryla oči. Dylan sebou cukl leknutím. Sklonila jsem se k němu.

„Překvapení," zašeptala jsem těsně u jeho ucha. Konečně jsem oddělala ruce z jeho očí. Dylan se na mě hned otočil. Obešla jsem lavičku a posadila se vedle Dylana.

„Ahoj, neříkala jsi včera, že dnešek prospíš?" zeptal se překvapeně. I tak se ale natáhl a políbil mě.

„Říkala, ale chtěla jsem tě vidět," usmála jsem se. Vyprávěla jsem Dylovi o soutěži. To podstatné jsem mu už napsala. Dylan ale nevypadal, že by mu vadilo to poslouchat znovu.

„Abych nezapomněla, máma tě zve na večeři," otočila jsem se na Dylana.

„Jak se o mně dozvěděla?" zeptal se překvapeně.

„Rychleji mluvím, než myslím," usmála jsem se nervózně.

„To vypadá na zábavný večer," uchechtl se Dylan. Byla jsem ráda, že to vzal v pohodě. Já byla čím dál nervóznější. Upřímně jsem se bála reakce rodičů.

***

Odemkla jsem dveře a s Dylanem v závěsu jsem vešla do domu. Máma musela být v kuchyni, odkud se ozýval tlumený hluk. Táta byl nejspíš v pracovně, tam trávil nejvíc času. S povzbudivým úsměvem jsem Dylana chytla za ruku a vedla ho do kuchyně.

„Ahoj mami," pousmála jsem se na ni, když jsme s Dylanem stáli ve dveřích. Máma se na nás s úsměvem otočila.

„Ahoj. Zdravím, jsem Elizabeth," natáhla máma k Dylanovi ruku s úsměvem.

„Dylan," představil se i Dyl a stiskl mámě ruku.

„Tak se posaďte, večeře už bude. Doufám, že máš rád zapečené brambory Dylane," pronesla máma. Možná to měla být otázka, ale nevyznělo to tak. S Dylanem jsme si sedli ke stolu a tiše si povídali. Po chvíli přišel táta. Vypadal, že má dobrou náladu. Usmíval se.

„Tati, tohle je Dylan," představila jsem Dyla. Táta se podíval za mě a úsměv mu zamrzl na tváři.

„George," oznámil stroze. Potřásl Dylanovi rukou, ale to jen ze slušnosti. Poznala jsem to. Dylan se mu nelíbí. Táta by si vedle mě představoval někoho úspěšného a neustále dokonale upraveného jako je on. Jenže to Dylan není. Dylan je vlastně pravý opak někoho, s kým bych podle táty měla být.

„Tak se stolu," zavelela máma. V jídelně bylo napětí, že by se dalo krájet. Všichni jsme se posadili a začali jíst. Já a máma jsme se snažili udržovat konverzaci. Máma se snažila krotit tátu a já zachraňovala Dyla. Táta se totiž rozhodl z Dylana vytáhnout všechno. Zase dával najevo, že je víc. Jako už tolikrát předtím na večeřích s kolegy.

Dylan

Večeře byla peklo. Tessin táta se do mě pořádně obul. Tessa se mě snažila bránit, ale nepomáhalo to. Už tak v půlce jsem měl chuť se zvednout a odejít. Ale neudělal jsem to. Kvůli Tesse. Nenechám se jejím tátou zlomit.

Dojedli jsme a Tessin otec se hned zvednul a s výmluvou na práci odešel. Konečně se atmosféra uvolnila. Tessina máma před nás s Tessou postavila nějaký dort.

„Je kupovaný, nestihla bych upéct," usmála se omluvně.

„To nevadí mami. Tenhle mám nejradši," usmála se Tessa a pustila se do jídla. I já začal jíst.

„Mami? Vezmu Dylana ještě na chvíli do zahrady, ano?" zeptala se Tessa po chvíli mlčení. Její máma jen přikývla. Tessa mě chytla za ruku a táhla do zahrady. Nechápal jsem to. Tessa mě dotáhla až k bazénu a tam se posadila. Sedl jsem si vedle ní.

„Omlouvám se za tátu," promluvila Tessa potichu.

„To nevadí. Zvládli jsme to, ne?" pokusil jsem se usmát. Objal jsem Tessu kolem ramen a ona se ke mně přitiskla ještě víc.

ještě jsem to stihla... svoje sliby plním :D snad se vám dnes už druhá kapitola líbí :) další vyjde, doufám, že v sobotu, ale nejsem si tím jistá a nechci nic slibovat, protože nemám vůbec nic předepsaného... prostě teď poslední dny, možná i týdny, nestíhám... nakupilo se mi toho vážně hodně... jedna rada - vážně poslouchejte rodiče, když vám říkají, ať nenecháváte věci na poslední chvíli... něco na tom totiž je :D