šance na štěstí

kapitola 1

Tessa

Rozloučila jsem se s kamarádkami a zabočila do parku. Zrovna jsem šla ze školy a park byl nejrychlejší cestou. Jako každý den mi zrak padl na toho kluka. Vídám ho tu každý den. Nikdy z něj nemůžu spustit oči. Je na něm něco fascinujícího. To jak tam sedí, oči upřené na blok a jak perem klouže po papíře. Už dlouho přemýšlím, co tam pořád píše. Chtěla bych se ho zeptat, ale nemám odvahu. Přitom nemám problém seznamovat se s lidmi. Ale on je něco jiného. Jeho se docela bojím.

Posadila jsem se na lavičku naproti němu a vytáhla si knížku. On na chvíli zvedl pohled a prohlédl si mě. Usmála jsem se na něj, ale on zase sklopil pohled ke svému bloku. Ani jsem si nestačila všimnout barvy jeho očí. Trochu jsem si povzdechla a začala si číst. Ještě že je jaro a už je docela teplo. Seděla jsem tam pár hodin, občas jsem k němu zvedla pohled, ale on pořád psal. Už mi začínalo být chladno, tak jsem se rozhodla jít domů. Schovala jsem knížku do kabelky a zvedla se. On zase zvednul pohled a podíval se na mě. Ten pohled trval asi vteřinu a pak se zahleděl zase do bloku. Mně se ale do paměti hned vryly jeho pronikavé šedé oči.

Přišla jsem domů a nachystala si jídlo. Vzala jsem si notebook do kuchyně a posadila se na barovou židli. Otevřela jsem nový textový soubor a než jsem se nadála moje prsty samy ťukaly na klávesnici. Nemohla jsem toho kluka dostat z hlavy a taky to tak vypadalo. Psala jsem o něm, o těch pronikavých očí.

„Ahoj zlatíčko," pozdravila mě máma a dala mi pusu do vlasů.

„Ahoj," usmála jsem se, ale neodtrhla jsem pohled od notebooku.

„Copak to píšeš?" zeptala se máma zvědavě.

„Ale jen jednu práci do školy," mávla jsem rukou. Neměla jsem náladu se mámě svěřovat. Ptá se jenom, aby nestála řeč. Ve skutečnosti ji to ale nezajímá. Navíc co bych jí taky řekla? Mami, fascinuje mě jeden kluk, co každý den sedí v parku a nemůžu z hlavy dostat jeho oči. To by asi fakt nešlo. Radši jsem si vzala všechny věci a šla do pokoje. Máma za chvíli odjíždí do práce a budu mít klid.

Psala jsem dlouho do noci. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky a psaní mi v tom hodně pomáhá. Napsala jsem asi dvaceti stránkovou povídku o něm. Ani ho neznám, nevím o něm vůbec nic, ale i přesto jsem o něm psala. Nikdy jsem nepsala o skutečných osobách, vždy všechno byla jenom fikce. Nemůžu psát o skutečných osobách, to nedělá dobrotu. Soubor jsem uložila a schovala do složky.

Bylo tak půl druhé ráno, když jsem konečně vypnula notebook. Ale ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Na to, že vstávám už v sedm, tak se hodně vyspím.

***

Probudilo mě vyzvánění mého budíku. Je sice sobota sedm ráno, ale já mám od devíti taneční trénink. Nejdřív jsem zkontrolovala všechny sociální sítě a novinky na nich a pak jsem se šla chystat. Oblékla jsem si legíny a volné tílko a mohla jsem vyrazit.

Do tanečního studia jsem dorazila za pět minut devět. Přezula jsem se do tanečních bot a pozdravila se se svým tanečním partnerem. Latinsko-americké tance závodně tančím už od svých sedmi let. Baví mě to a naplňuje stejně jako psaní. Po tří hodinovém tréninku jsem si zašla na oběd a domů jsem se vracela přes park. Doufala jsem, že ho zase uvidím. Sedí tam přece každý den. Ale tentokrát tam nebyl. Muselo se něco stát.

„Nebuď jím tak posedlá! Určitě má lepší plány na víkend, než sedět tady!" okřikla jsem se v hlavě. Nasadila jsem si sluchátka a pokračovala v cestě domů.

Po příchodu domů jsem si zapnula televizi i notebook. Rozvalila jsem se na pohovce v obývacím pokoji a začala pracovat na věcech do školy. Už se stmívalo, když jsem dokončila všechny úkoly do školy. Znovu jsem otevřela tu povídku, co jsem napsala v noci a poslala si ji do tisku. Chtěla jsem si ji ještě jednou projít. Jenže mě vyrušilo zvonění mobilu.

„Ahoj," přijmula jsem hovor automaticky. Volala mi kamarádka.

„Je lepší klub nebo se to bude pořádat u vás doma?" vychrlila na mě bez pozdravu. Nejdřív jsem nechápala, ale pak mi to došlo.

„Narozeniny mám až skoro za dva měsíce. Na to je dost času. Ale bude to u nás.", zasmála jsem se.

„Víš, že klub by se musel zarezervovat," zasmála se i ona.

„Jo dobře, hlavně mi znovu nedávej kázání, jak je ta oslava důležitá," protočila jsem panenky.

„Osmnáct je ti jen jednou v životě. Je to důležité," nasadila kamarádka vážný tón.

„Jo jasně. Už musím, ahoj," rozloučila jsem se a rychle hovor típla. Její přednášku na tohle téma bych nezvládla. Radši jsem si šla dát sprchu na uklidnění.

tak první oficiální kapitola je na světě :) snad se vám líbí a aspoň trochu vás to zaujalo :) zatím je to docela blbost a ještě ani nemám pořádně promyšlené, co se stane dál, takže uvidíme jak to nakonec bude :) budu se snažit vydávat nějak pravidelně - nejspíš o víkendech :)