Chessmen [Sherlock BBC]

3. Nepořádek dělá přátele

Noel

John tu není a pan Holmes ještě spí. To jsem si hned mohla myslet, že nebude ranní ptáče. Včera jsem padla do postele a téměř ihned usla. Johnův pokoj je téměř prázdný, ve skříni není ani jeden kus oblečení. Postel do které se dva vejdou jen tak tak, potažená šedým prostěradlem a povlečením v o trochu tmavším odstínu. U postele je noční stolek z třešňového dřeva na kterém je noční lampička. Dokonce i zdi jsou prázdné, jen skvrny co zanechalo slunce značí, že tady kdysi visely nějaké obrazy.
Teď jsem v obýváku, který je obklopen sluneční září. Můžu si tedy vše důkladně prohlédnout.
Dvě křesla, jeden konefereční stolek, jedna pohovka a ještě jeden stůl, plus jedna dřevěná židle, která sem nezapadá. Pracovní stůl nejde téměř najít. Skoro každá část nábytku je zahalena papíry nebo knihamy.

Ten chaos mě ničí. Každý list papíru si přečtu a zařadím ho k dalším listům, které mi přijdou že nějak spolu souvisí. Jen papíry, které jsou připíchlé nožem na krbové římse nechám na svém místě. Přijde mi to na tolik osobní že se toho nože radši ani nedotknu.
Pozbírám všechny propisky, tužky, vložím je do prázdného hrnku na stole.
Křesla dám tak aby byli rovnoměrně naproti sobě ve stejné vzdálenosti od stolku.

Když se mi podaří celý pokoj uklidit, tak mou mysl naplní nepopsatelná euforie.

,,Co jsi to provedla?" zakřičí hlas za mými zády.

S leknutím se otočím, div že neuskočím stranou. ,,Pane Holmesy..."

,,Proč jsi to udělala?" vyzvídá, přibližuje se na tolik, až stojím zády u stěny.

,,Já-já jsem si prostě nemohla pomoct." řeknu zcela upřímně, tak jak to cítím.

Měří si mě pohledem. ,,Tohle už nikdy nedělej, mám ve svých věcech řád, který jsi mi narušila." poodstoupí a tím získám opět svou intimní zónu.

Řád? Řád vypadá jinak, tohle byl předtím učiněný chaos. ,,Promiň te pane." řeknu automaticky.

Opět ten divný pohled. Až teď si uvědomím že mám na sobě jen zelenou košili kterou mi dali v nemocnici místo oblečení v kterém mě našli, ke košili přidali ještě velké kalhoty ve stejné barvě jako košile. Obě části oblečení jsou lehce špinavé a z dost průsvitné tkaniny. Nedokážu si představit co všechno jde na mě vidět, ještě když mi svítí do zad slunce, které dělá látku ještě víc průsvitnější.

Obraným způsobem si přitáhnu látku víc k tělu, ještě si skřížím ruce na prsou.
,,Mohla bych vás pane Holmesy o něco požádat?" seberu veškerou odvahu.

,,Oblečení." jako by mi četl myšlenky nebo mu to došlo, když mě tady vidí stát skoro nahou nebo aspoň si tak připadám.

Beze slov přikývnu.

Jen tak odejde pryč, bez jakéhokoli vysvětlení. Během minuty se vrátí i s nějakým oblečením, které mi hodí.

Naštěstí mám reflexy na tolik rychlé že to chytnu ještě ve vzduchu.

,,Půjdu se převléct." řeknu a zamířím do koupelny kde se nejdřív umyju, lehce syknu bolestí, když se voda dotkne popálení. Rána mi lehce hnisá, ale i přesto jde poznat obrys šachové figurky.

Až teď po koupeli si prohlížím co mi vůbec dal. Světle modrá košile, černé pánské kalhoty, jeden pár ponožek, jedny pánské boxerky, jeden pár starých bot, které jsou minimálně o tři čísla větší než je moje velikost nohy.
Tak Noel, měla by jsi z toho něco dokázat udělat aby to bylo nositelné a mohla jsi pak jít vypátrat kdo vlastně jsi.

Nejdříve se celá umyju ve sprše. Rána na zádech je stále dost citlivá a tak se jí snažím co nejvíc vyhýbat. Poté vylezu ven a osuším si tělo a vlasy. Obleču si boxerky, u košile si vyhrnu rukávy, pas si stáhnu šňůrou od těžkých závěsů, které jsou v koupelně. Když si stáhnu pas šňůrou, vynikne tím víc moje postava. Kalhoty si neberu, protože dnešek je velice teplý den. Podle internetových novin, otevřených v Holmesově počítači je sobota 8.července, teplé počasí tedy není žádným překvapením.
Asi jsem nebyla žádnou módní návrhářkou, ale zaručeně je to lepší než nic. Konečně mám možnost si učesat vlasy, které vypadají jako ptačí hnízdo. Nevím co s nima a tak je ponechám jejich osodu, ať si dělají co chtějí.
Boty mám utáhlé nadoraz, ale stejně mi v nich noha plandá. Připadám si jako cirkusový klaun, ale co.

Vyjdu z koupelny do obýváku, kde Sherlock na mě civí jak na zjevení.

,,To je to až tolik špatné?" trochu mě to rozhodí. Ne že by mi na jeho názoru, nějak extra záleželo.

Sherlock

Konečně vidím jak ta dívka vůbec vypadá v denním světle. Ne že bych si jí nemohl prohlédnout, ale teď vypadá jak normální lidská bytost a ne jak vyzáblé ptáče. Ta koupel jí prospěla.
Vlasy, které předtím byly špinavé, zacuchané jsou už čisté a dlouhé po pás.
Její oči... zajímavé, až teď, po tom co si opláchla obličej, jde vidět že trpí heterochromií. Jedno oko je tajemně zelené a druhé modré. Z těch očí mám mrazivý pocit, jakoby věděli víc než říkájí.
Také už nevypadá tolik jak malé dítě, ale víc jak pětadvacet jí stejně nebude. Držení těla i to jak zrovna stojí vypovídá o tom, že si prošla nějakým vojenským výcvikem nebo byla v armádě. Na dívku neobvyklé, ne však nemožné. Tahle možnost se mi nelíbí... mohla by to být past, třeba od Moriartyho nebo že by Mycroft? Absurdní myšlenka.

Po svém zkoumání ze sebe vysypu to první co mi skočí na mysli. ,,Zaručeně je to teď lepší, než tě vidět jako utopenou mrtvolu."

Usměje se a dá si ruce v bok. ,,Teď jste určitě vylepšil význam slova kompliment." přechází do bojové linie do které se neměla pouštět.

,,To má být ironie?" zkouším, vím co mi říká její tělo ale emoce jdou mimo mě.

Podívá se na mě dotčeně a jednou rukou, konečky svých prstů se lechce dotkne klíční kosti. ,,Jak by mohla? Vždyť v podstatě teď na vás záleží celý můj život, dokonce si hádám říct, že jsem váš majetek."

Nelíbí se mi její tón hlasu. Tak povyšující. ,,Kdyby jsi byla můj majetek, tak takhle zaručeně nemluvíš!"

Moje neuvážená slova ji rozohnila. ,,A jak bych teda měla mluvit?!"

Odfrknu si a zabořím se do svého křesla. ,,Rozhodně víc s úctou k člověku který ti zachránil život!"

Ruce zkříží na prsou a točí se ke mě zády. ,,Třeba jsem se o to ani neprosila! Ale dobrá velevážený zachránce," svůj postoj uvolní, dojde ke mě a posměšně se ukloní." ,,Dovolte abych si šla dát dohromady svůj život sama, pokud teda dovolíte."