Chessmen [Sherlock BBC]

7. Test z anatomie

Noel

Po třech dnech se cítím už zcela zdravá. Mohou za to hlavně antibiotika od Johna, jen díky němu (a možná i Sherlockovi) se opět cítím ve své kůži. Nemůžu se dočkat až se dostanu ven, hned ráno co vstanu, obleču si oblečení, které mi darovala Mary. Myslím, že bych jí mohla konečně poznat a poděkovat osobně, hned jak dneska dorazí John, tak mě k ní vezme. Moc nechce abych se potulovala sama. On je ten starostlivý a Sherlock ten co by mě raději viděl už pryč z jejich života, celkem ho chápu. Musím na něj působit jako nějaký vetřelec.

Sherlock radši tráví čas mimo byt, řešením svých případů, než aby se setkával se mnou. John mě uklidňuje, že je to prostě Sherlock a ať to neřeším. Měla bych si najít nějakou práci, abych se konečně od nich osamostatnila a pak co nejdříve odstěhovala. Aspoň bych neměla špatný pocit, že jsem jim zůstala na krku.
Začínám mít toho dost, raději si už žádné jiné úkoly nezadávám. Využívám volného času, který můžu strávit sama se sebou. Otevřu Sherlockův notebook a koukám se po nejbližší nabídce prací. Kvůli tomu, že ani sama o sobě toho moc nevím a co umím se můj výběr dost omezuje. Moje zvědavost mi nedá a začnu se raději pozvolna hrabat v Holmesově počítači, místo hledání práce. Neměla bych, ale je to o tolik zajímavější. Zprvu se mohlo se zdát, že v jeho uspořádání složek není žádný řád, ale po pár minutách ho v něm najdu. Normální lidé by své případy rozdělili podle data vzniku (den kdy oběť umřela), to však není Sherlockův styl. On má jednotlivé kategorie rozdělené podle způsobu vraždy, vražedné zbraně. Trochu to na mě působí jako takové zvrácené puzzle, kdy jednotlivé dílky vytvoří celkový obraz. Detaily jsou rozhodně důležité, avšak já bych se nejdříve zaměřila na lidi a pak na věci. Otevřu poslední rozpracovaný soubor, který je zatím uveden pod číslem, bez jména. Zprvu to vypadá jako normální případ, oběť spáchala sebevraždu, tím že se oběsila u sebe v bytě. Příčina smrti- zlomený vaz. Kdyby tomu tak bylo, tak by se Sherlock tímhle případem nezabýval. V souboru jsou i fotografie z místa činu, začnu je jednotlivě procházet. Přichází ke mě nesrovnalosti, tak za prvé, jediná židle z které mohl se skočit stojí v koutě místnosti a nepřevrácená a za druhé, vzkaz na rozloučenou: MUSEL JSEM, se moc nehodí na sebe vraha.
Ze spodu uslyším prásknutí dveří, Sherlock se vrátil domů, měla bych po sobě zahladit stopy, ale na tolik mě to vtáhne, že se raději opět soustředím na poslední sérii fotografií, než na jeho příchod.

,,Hej to je můj počítač!" křičí na mě jako malé dítě.

Nevšímám s ho. ,,Byl to jeho bratr, že ano?"

Obejde stůl aby se moh podívat na obrazovku monitoru. Stačí mu jen mrknutí na ni a pak přesměruje pohled zpět ke mě. ,,Dneska si ještě s nikým nemluvila." Je to spíše konstatování skutečnosti, než otázka.

,,Ano, to je pravda."  přitakám mu. Skenuje mě tím svým pohledem. ,,Tak měla jsem pravdu?" začínám být lehce nedočkavá.

Jeho to pobaví, mám pocit, jako bych už něco takového zažila. ,,Ano, byl to jeho bratr, zajímavější však je jak si k tomu to závěru došla?" nepřestává mě skenovat.

Lehce ho odbudu. ,,Jen podle fotek, to si nikdo z policie nevšiml té židle? Ta je do očí bijící."

Ušklíbne se. ,,Scotland Yard je beze mě neschopný, proto taky s nimi spolupracuji. Pokračuj prosím." očividně jsem v něm probudila nějaký zájem, jinak by rozhodně pokračoval v tom jak je potřebný.

Pro svoje potěšení se rozhodnu nepokračovat a místo toho se ho začnu vyptávat já. ,,Co z toho vlastně máš? Policie ti neplatí, jen klienti a to jen občas. Nemůžeš si prostě pomoct, Sherlocku. Vzrušuje tě to?"

Tyto otázky ho zarazí a snaží se z toho vykroutit. ,,Já se ptal první, tak neodbíhej od tématu."

,,Není v čem dál pokračovat, oba známe odpovědi na naše otázky, tak proč pokračovat nadále v tomhle předvídatelném rozhovoru." vstanu od jeho stolu a chci si jít po svém.

Jenže on stojí furt na stejné místě s tím skenujícím pohledem, zatarasil mi cestu a nemám se jak kolem něj protáhnout. ,,Nebude ti víc jak pětadvacet, měříš tak sto šedesát centimetrů, držení těla máš jako voják, rozhodně jsi nějakým výcvikem prošla. Vypovídá o tom i tvé chování, všechno potřebuješ mít srovnané a taky když jsem na tebe zvýšil hlas, odpovídala jsi mi jak nějakému veliteli. Moriarty si tě vybral z nějakého důvodu. Kdyby jsi byla jen průměrný voják, tak by si tě nevybral, tak co je na tobě tak zajímavého, dívko bez jména? Krom toho, že máš dostatečný intelekt."

Snaží se mě vyprokovat. ,,Na poprvé to na mě zapůsobilo, teď už je to jen nudný kabaretní trik, Sherlocku."

Nehnutě stojí a nechce mě nechat projít. Moje trpělivost je ta tam. Strčím do něj aby se mi klidil z cesty, stihne chytnout mou ruku a pokusí se mi ji zkroutit za záda, naštěstí jsem rychlejší podaří se mi vyklouznout. Podkopnu mu nohy, bohužel k mé smůle je taky dostatečně rychlý, chytne mé předloktí a stáhne mě sebou na zem. On leží na zádech a já na něm, aby toho nebylo dost, tak do místnosti vstoupí John.

Stojí k nám zády. ,,Noel, donesl jsem ti nějaké další věci." zavře za sebou dveře od pokoje, jeho tvář je ve značném šoku, když se otočí naším směrem , přičemž věci které držel v rukou mu z nich vypadnou. ,,Asi jdu nevhod."

První zareaguje Sherlock. ,,Johne, rozhodně to není tak, jak to vypadá."

Po chvilce se John uvolní a začne se šibalsky usmívat. ,,Rozhodně, každopádně ta poloha není zas tak nepříjemná ani jednomu z vás, jinak by jste furt na sobě nebyli."

Jak to dořekne ihned oba se Sherlockem vstaneme. ,,Johne, jen jsem Noel zkoušel."

John mu nedovolí dál pokračovat. ,,Z anatomie?" neodpustí si to malé rýpnutí.

Sherlock probodne Johna nenávistným pohledem. ,,Ne, jen její vojenský výcvik."