MenT a Dogg ? 👬

Část sedmá (Alkohol)

21.9.2016

Dosedáme s Kovym ke mě do auta, které jsem nechal zaparkované na letišti v Praze. Nastartuji zapínám rádio a rozjíždím se směr Pardubice. Je tu nesnesitelné ticho, ale nechce se mi promluvit jako prvnímu. Nakonec to moc dlouho nevydržím a začnu.

H: "Hele Karle můžu se tě zeptat?"

K: "Hmm..."

H: "Stalo se v Paříži něco co bych měl vědět? Já si nic nepamatuji ale ty vypadáš že sem ti něco udělal."

K: *smích* "Prej stalo se něco fakt mě bavíš."

Nastalo zase hrobové ticho. Tohle však prolomil Kovy když ze smíchu plynule přešel v tiché vzlykání.

K: "Víš Honzo myslel sem že to co se stalo v Paříži tam taky zůstane, ale já se nedokážu chovat jako ty. Jako že se nic nestalo ono se stalo a to hodně. Úplně bezcitný nejsem a slova dokážou mnohdy ranit víc jak činy, které tomu předchází."

Když dořekl tuhle větu pocítil jsem strach z toho co všechno se stalo. Nepamatuji si ani minutu od doby co jsme vlezli do druhého klubu. Znovu prolomil nastalé ticho jelikož já se utápěl v myšlenkách a snažil se přijít na to co se stalo.

K: "Ráno když si začal dělat že si nic nepamatuješ a že je vše v pořádku mi došlo že..."

Nevydržel to a začal pomalu plakat. Bylo mi ho líto ale zároveň sem věděl že ať se stalo cokoli pro mě to nic neznamenalo.

H: "A co se prosím tě stalo já si opravdu nic nepamatuji. A nebreč prosím."

K: "Dobře tak já ti to povím...Když jsme dorazili do druhého klubu..."

Najednou jsem oněměl a jen naslouchal tomu co povídá. Potom co historku dořekl jsem byl jak opařený. Tohle se mi vůbec nepodobá nic takového bych přece nikdy neudělal. Kája pořád brečel a teď už jsem chápal proč. Nejhorší je že si nepamatuju ani kousíček takže nevím jestli je to pravda. 

Zbytek cesty jsme mlčky seděli v autě a já se snažil řídit. Jen tiché vzlyky od Káji doléhali až ke mě a já se cítil ještě hůř než když jsem odjížděl. Cesta do Pardubic utekla pomalu. Káju sem zavezl k baráku a pomohl mu s kufrem z auta. Ano měl malý kufr i na jeden den. Když si kufr vzal ani se na mne nepodíval. Nedivím se taky bych se na někoho takového jako já nemohl koukat. Došlo mi že jsem přišel o kamaráda.

Když sem dorazil ke mě domu tak před barákem stál Tomáš. Ještě tohle mi chybělo nemůžu s ním teď mluvit. Právě jsem zjistil že jsem ho...to je jedno.

Vylezu z auta a najednou přiběhne Tom. 

T: " Ahoj strašně si mi chyběl. Vím byli to jen dva dny ale i tak."

Byl jsem strašně rád, Tomáš mi vlastně vyznával city sice si to neuvědomoval ale já to cítil. Bohužel jsem byl myšlenkami jinde co když se to Tomáš vše dozví a můžu se vůbec s Tomášem bavit když vím co jsem udělal.

H: "Prosím Tome běž já na to teď nemám náladu. Potřebuju si odpočinout moc jsem toho nenaspal."

Řekl jsem docela hrubým hlasem aby se už nevyptával a šel. Držel jsem slzy na krajíčku. Miluju ho a přes to všechno jsem udělal to co jsem udělal. Potřebuji víc času všechno je to tak rychlé a já to prostě nezvládám. 

T: "Tak tedy já půjdu až budeš chtít ozvy se. Čau."

H: "Hmmm....Ahoj."

Rychle jsem si vzal tašku a vešel do baráku. Potřebuji ticho, klid a urovnat si své myšlenky. Všechno ale úplně všechno nabírá špatný směr a já tomu ještě napomáhám. 

----------------------------------------------------------------------------------------

Dnes jen necelých 600 slov :/ omlouvám se chtěla jsem delší kapitolu. Na druhou stranu další kapitola bude něco. Pokud se vám příběh líbí budu ráda za hvězdičku a komentář. Doufám že mne neukamenujete ;) 

Olá amigos :D