Děsivé Příběhy z Ledničky

I Dared My Best Friend to Ruin My Life - He's Succeeding [Part 2]

Ahoj všichni.

Měl jsem víc času na psaní než včera. Pardon za tu délku. Snažím se co nejrychleji dostat k současnosti, ale zároveň zahrnout co nejvíc detailů, abyste mohli vidět, jak důkladný David byl.

Budu pokračovat, kde jsem skončil.

Zatímco jsem se snažil vyřešit spory kvůli kreditní kartě, někdo mi rozbíjel okna u auta. Nejprve bylo zaparkované na ulici před mým bytem. Moje auto bylo sice jen Honda Civic a uvnitř nebylo nic drahého, ale ukradli mi rádio, které bylo stejně k ničemu a nějaké peníze z auta. Někdo musel být hodně zoufalý.

Ten den jsem si nechal okno opravit a stranou si dal nějaké peníze, abych si koupil nějaké dobré rádio teď, když jsem měl konečně výmluvu.

Příštího rána jsem zjistil, že okno bylo rozbité znovu. Znovu jsem ho zaparkoval před bytem. Neochotně jsem si jej nechal opravit a začal parkovat v podzemním parkovišti. Nikdo nemá rád podzemní parkoviště, protože čáry jsou moc úzké, takže není neobvyklé, když se auto poškrábe. Rozhodl jsem se, že to je lepší než rozbité okno, takže jsem ten večer bojoval o místo.

Vím, že se budete ptát, proč nezavolám policii. Chyby, to proto. Všichni je děláme. Máte rozum, který přichází se znalostí celého příběhu. Já ne.

Když jsem to ráno sešel domů, všude bylo sklo. Tentokrát nebylo poškozené jen okno na straně řidiče. Přední a zadní okno bylo hodně popraskané. Strávil jsem nějaký čas, prohlížením každého auta v garáži. Nikdo jiný na oknech neměl tolik škrábanců. Co to sakra má být? Pokud to byl nějaký debil, co rozbíjel okna, vybral si za cíl mě.

Když jsem si vlezl do auta, všiml jsem si dopisu. Byl to složený dopis a schovaný v zapalování. Otevřel jsem jej. „Musíš zvýšit tvou minimální požadovanou snahu." Psalo se tam. Ta věta byla záměr. David chtěl, abych věděl, že to je on. A když jsem tu větu zahlédl, vzpomněl jsem si na naši konverzaci.

Ta. Svině.

Strašně jsem se naštval a vyjel z parkoviště a snažil se řídit co nejlépe i s popraskaným oknem. Pořád jsem si pamatoval, jak se dostat do Davidova domu.

Zaparkoval jsem před domem, prásknul dveřmi a napochodoval si to ke dveřím. Držel jsem zvonek o hodně déle, než by bylo nutné. Pokusil jsem se dýchat a zůstat klidný. David mi nepomůže, pokud otevře a já na něj budu řvát a ječet.

Po pár minutách mi otevřela jeho máma. Davidovi rodiče dost čekali předtím, než měli dítě. Ve výsledku bylo Davidově mámě 75, i když Davidovi bylo teprve 23.

„Haló?" řekla a otevřela dveře. Pak uviděla, kdo to je. „Ach, Zandere! Jak hezké, že jsi přišel! Týdny jsem tě neviděla!"

„Jo, to teda bylo... no, vlastně už to byl skoro rok," povzdechl jsem si. „Paní Kingová, je David doma?"

„Ne, je mi líto. Právě teď je v práci."

„No, dobře, půjdu a najdu ho v kině," řekl jsem a couval k autu.

„Ne, ne, on už tam nepracuje."

„Vyhodili ho?" zeptal jsem se.

„Ne, odešel. Nedlouho po tobě. Teď někde dělá ochranku, nikdy nezmínil kde."

„Tak já mu potom zavolám," řekl jsem.

„Před pár týdny ztratil mobil a dostal nový," řekla. „Dám ti jeho nové číslo." Na chvíli vešla dovnitř a já čekal na verandě. Vrátila se zpátky se starým tlačítkovým mobilem a otevřela ho.