Děsivé Příběhy z Ledničky

I Had an Abusive Childhood And Started Praying to My Toys

Můj otec byl tvrdý muž. Je mírné říci, že terorizoval mou matku. Nebyl alkoholik, byl jen naštvaný, nenávistný muž. Měl to v krvi, byla to jeho přirozenost. Stačilo jen malé narušení, aby se neudržel a řval, křičel a házel věcmi. Uhodil mě, mou matku, naprosto ztracený v šílenství. Když se to stalo, měl v očích takový pohled, jako výbuch temného ohně. Znám to až příliš dobře, jako má matka. Říkal nám, že jsme nic, ponižoval nás, podceňoval nás a nutil nás cítit, že za nic nestojíme.

Byl jsem dítě a nic jiného jsem neznal. Vždy si pamatuji neustálý strach. Pokaždé, když se vrátil z práce, jsem se snažil být neviditelný do doby, než půjdu spát. Když jsem se ztratil, namířil vztek k mojí matce. Máma byla poměrně tlustá, což jí otec neustále připomínal. Když nebyla večeře hotová nebo dům nebyl uklizený podle jeho standardů, nadával jí. Nazval jí tlustou, línou krávou, flákačem a tragickým a ubohým prasetem. Mlátil ji a vydával zvířecí zvuky. Bylo to strašné, ale bylo to to jediné, co jsem znal.

Jak jsem řekl, má matka byla velká, ale byla plachá. Mluvila tichým tónem, pravděpodobně po letech zneužívání a nikdy nezvedala oči z podlahy. Styděla se za svou váhu, ale v jídle nalézala útěchu. Někdy předtím, než jsem šel do školy jsem z ložnice slyšel otce křičet na mámu a pak odejít do práce. Vyšel jsem do kuchyně a seděla tam za kuchyňským stolem, kde brečela a jedla. Hodně času byla plná modřin, připomínek od mého otce, že on tu velel.

Nevím, proč ho neopustila. Nevím, proč nikdo nezakročil a nepomohl nám. Cítil jsem se jako vězeň mého vlastního života. Cítil jsem, že je se mnou něco špatně. Nechápal jsem, proč je můj otec tak naštvaný.

Pamatuji si, že mi máma k sedmým narozeninám koupila plyšové zvířátko. No, vlastně to nebylo zvířátko, spíš plyšový duch. Byl myslím černý a o velikostí dvou pěstí. Měl dvě velké modré oči a díky látce měl duch malý ocásek ve tvaru kapky slzy. Vypadal jako duch z animáku, ale byl vybarvený temným odstínem.

Miloval jsem tu věc. Pojmenoval jsem ho Spooky a stal se mým nejlepším kamarádem. Spooky mi naslouchal, ležel vedle mě a nechal mě do něj plakat, pokud bylo třeba. Bral jsem Spookyho všude s sebou, jeho měkké tělíčko sevřené v mých rukou.

Uklidňoval mě, když se v otcově tváři objevil vztek. I když mě otec bil a řval na mě, uklidňoval jsem se, že Spooky tu potom pro mě bude. Byl mé neustálé bezpečí ve velmi zmatenou dobu mého života. Máma vždy nerada mluvila o mém otci, tohle téma vždy smetla ze stolu, když jsem ho nadnesl a řekla mi, „Jen se prosím chovej co nejlépe." Ale Spooky mi naslouchal a pomáhal s pocitem vzteku a násilnosti. Jeho velké modré oči byly naplněné laskavostí a soucitem, vždy mi nabízející teplé objetí, pokaždé, když jsem byl smutný.

Čím víc času jsem trávil se Spookym, tím víc se ohýbaly a kroutily hranice reality. Spoléhal jsem na jeho přítomnost. Během doby, kdy měl táta dvě práce a jeho temperament se vymknul kontrole. Ležel jsem schoulený v posteli, třesoucí se a poslouchal, jak se máma snaží tátu uklidnit.

Tou dobou jsem se ke Spookymu začal modlit.

Prosil jsem ho, aby mě vzal z noční můry, ve které jsem žil. Modlil jsem se, aby mě zachránil. Každou noc jsem ho postavil na bílý polštář, kontrastující s jeho měkkým, tmavým tělem a šeptal mu ty nejzoufalejší žádosti.

Věřil jsem, že je Spooky živý. Zdálo se mi, že ho párkrát slyším mluvit, jemné šeptání v mém uchu. Když jsem se k němu modlil, cítil jsem to... energii... vyzařující z něho. Párkrát bych mohl přísahat, že jsem viděl jeho modré oči se pohnout. V mé hlavě jsem si představoval, jak ke mně mluví, jeho hlas jako jemné, dospělé dunění.

Takhle to pokračovalo šest měsíců, má noční modlitba, můj rituál. Rodiče se o tom nikdy nedověděli, ale cítil jsem, že pokud budu pokračovat, něco mě zachrání z mého neštěstí.

A něco se stalo.

Na tu noc nikdy nezapomenu.

Vzbudil jsem se a za oknem svítila rudá a modrá světla. Slyšel jsem v našem domě lidi, nohy a naléhající hlasy. Máma přiběhla za mnou do pokoje, objala mě, následována policisty. Byl jsem dezorientovaný a ospalý, ten nával mě vyděsil.

Policisté mámu a mě odvedli z pokoje a když jsme odcházeli, zjistil jsem, že Spooky tu není. Začal jsem popotahovat a prosil policisty, aby mi vrátili plyšáka. Vzpomněl jsem si na pohled, který si vyměnili, ponurý a vyděšený pohled.

Vyvedli nás ven a vyptávali se mámy na otázky. Ta odpovídala roztřeseným hlasem. Brečela a došlo mi, že je vyděšená. Neslyšel jsem, na co se jí policisté ptali, fascinován sanitkou, která zastavila před naším domem.

Nikdo se mnou nemluvil, všude pobíhali lidé. Neustálý proud zdravotníků a policistů se lil do mého domu. Byl jsem ztracen ve zmatení a v hlavě mi poletovaly otázky.

Až za několik let jsem zjistil, co se stalo.

Můj otec zemřel.

Udusil se.

Našli mu Spookyho nacpaného v krku.

Mé modlitby byly vyslyšeny.

Po té noci už jsem Spookyho nikdy neviděl.

A ani jsem o tom s mámou nikdy nemluvil.

Až do minulé noci. Už to bylo dvacet let. Teď si vedeme mnohem líp. Mám můj vlastní byt, máma se přestěhovala se mnou. Je to zlomená žena, léta zneužívání jí zničily mysl. Pořád potřebuje se spoustou věcí pomoct, ale stále spolu mluvíme a smějeme se. Je to moje máma a zůstanu s ní, dokud její duše neopustí zem. Zůstanu tu, abych se o ni mohl starat a dát jí vše, co bude potřebovat.

Minulou noc, po pár drincích a kolech cribbage jsem na mámu přitlačil a začal mluvit o té noci. Už předtím jsem na to myslel, trn zabodnutý v mé mysli, vytrhnutý z temnoty mého dětství. Bylo to něco, co jsem si potřeboval vyjasnit. Byla to záhada.

Máma se na mě podívala a předtím, než odpověděla se váhavě napila.

„Ty... si z té noci... nic nepamatuješ?" zeptala se.

Zatřásl jsem hlavou.

Její oči se rozšířily, „Ty si nepamatuješ, co se stalo?"

„Ne mami," řekl jsem a položil ji moje ruce na její. „Pamatuji si, jak jsem se vzbudil za zvuku policejních sirén."

Znovu se napila ze sklenice a položila ji na stůl třesoucí se rukou. „Synu..." začala, její oči byly temné a zmatené. „Tu noc jsi přišel do naší ložnice a v rukou svíral tu malou plyšovou hračku."

Pozvedl jsem obočí. Neměl jsem ponětí, o čem to mluví.

Olízla si rty a objala mě. „Synu... řekl jsi, že nás chceš osvobodit... od našeho otce."

Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, „Mami... co se stalo?"

Do jejích očí vstoupila bolest. „Ty.. vlezl sis do postele mezi mě a tvého otce. A... narval jsi mu do krku toho plyšového ducha, zatímco jsem na něm seděla a přidržovala ho. Nikdy jsem tě tak předtím neviděla... bylo to... bylo to jako bys byl někdo jiný. Věděla jsem, že bych tě měla zastavit... věděla jsem, že bych měla něco udělat... ale..." Z očí jí tekly slzy, „Ale nenáviděla jsem tvého otce tak moc, že jsem tě nechala ho zabít!"

Vidění se mi rozplynulo a ucítil jsem v krku žluč. Do koutku oka se mi vplížila temnota a žaludek se mi obrátil. Položil jsem si ruku na hlavu a donutil jsem se dýchat.

Zoufale jsem vzhlédl na matku, „Ne mami, to byl Spooky, modlil jsem se k němu, aby zabil tátu... a... musel to být..."

Máma teď plakala a stiskla mi ruku, „Ne synu... byl jsi to ty."

https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/4dyrng/i_had_an_abusive_childhood_and_started_praying_to/