Děsivé Příběhy z Ledničky

Memoirs of a Clown

Před pár dny jsem poslouchal, jak má sestra své dceři vysvětlovala rozdíl mezi racionálním a iracionálním strachem. Použila tento příklad: „Racionální strach je něco, čeho je normální se bát, třeba strach z jedovatých pavouků. Iracionální strach je strach z něčeho, čeho není důvod se bát – jako třeba strach z klaunů."

Když to řekla, usmála se na mě a ze všech sil jsem se snažil udělat to samé. Na rozdíl od zbytku rodiny se snažila být vstřícná. Oceňoval jsem její laskavost, ale někdy to může být vyčerpávající. Někdy prostě chci, aby se ke mně lidé chovali tak, jak si zasloužím – s hanbou, znechucením a nenávistí.

Udělal jsem strašné věci, a i když jsem netrpěl dost, trpěl jsem. Žena mě opustila a vzala s sebou i naši dceru. Minulý měsíc mi diagnostikovali rakovinu plic, i když jsem v životě nevykouřil ani jednu cigaretu. Dokonce jsem musel prodat dům a přestěhovat se do téhle díry. Tohle všechno a pořád jsem nedosáhl smíření. Pracoval jsem v kanceláři od devíti hodin do pěti a nedělám nic špatného, až na to, že mlátím do hodin, ale je jedno, kolik toho vytrpím, nikdy mi nebude moct být odpuštěno za to, co se stalo v mé staré práci.

Víte, býval jsem klaun - a řeknu vám, to že se nás bojíte je ta nejvíc racionální věc na světě.

-----

Všechno to začalo písknutím.

Tou dobou mi bylo dvacet čtyři, dostudoval jsem právní školu a nebyl schopný si najít práci. Seděl jsem na lavičce v parku, litoval se a zajímalo mě, co budu dělat – a pak jsem to uslyšel. Písknutí.

To bylo okamžitě následované smíchem. Mladým smíchem. Vzhlédl jsem od lavičky a za kusem trávy, která byla sotva viditelná přes spadlé listy a tam byl... klaun. Klaun byl obklopený houfem dětí s párty čepičkami, které na něj byly vesele mačkaly.

Můj první instinkt byly lehké rozpaky. Nikdy jsem neměl rád klauny. Jo, četl jsem tu knížku od Stephena Kinga, což k tomu jistě přispívalo, ale nebylo to jen to. Nelíbila se mi myšlenka obyčejné tváře skryté za barvou, tvář, kterou děti nikdy nemohly prohlédnout, tvář, která mohla patřit komukoliv, který mohl být čehokoliv schopný. Ale když jsem se na toho klauna díval, jak těžce kráčí po trávě, záměrně zakopává o své velké boty a vytváří balónová zvířátka s udivující rychlostí, něco se na mém pohledu změnilo. Bojíme se klaunů, protože máme strach z neznámého, pomyslel jsem si – ale všechno neznámé nemusí být špatné.

Čím víc jsem se díval, tím víc jsem byl zaujatý. Nemohl jsem to říct jistě, ale zdálo se mi, že ten chlap pod nánosem barvy navlečený v hloupém oblečení se vlastně dobře baví. Když jsem zvažoval vyhlídku dlouhé nezaměstnanosti, ze které mi může pomoct jen únavná práce, ke které se dostanu přes dlouhé legální papírování, začal jsem trochu žárlit. Najednou mě začalo zajímat, kolik ten klaun dostává zaplaceno.

-----

„Asi 200 dolarů za jednu oslavu," řekl mi klaun, jehož opravdové jméno bylo Jeff, když jsem k němu po oslavě přišel. „Někdy mámě dvě až tři oslavy denně."

Rychle jsem si to v hlavě spočítal. Šest set až osm set dolarů denně celkem šlo. Víc než to – bylo to lákavé.

Jeff vytáhl cigaretu a zapálil ji. „Nevadí ti to, že ne?" zeptal se skrz obláček kouře. Zakroutil jsem hlavou. Make-up si utíral poměrně rychle a tvář pod ním byla hladce oholená, klidná a skromná. Vypadalo, že je mu tak třicet pět nebo čtyřicet.

„Takže, existuje něco jako škola pro klauny? Musíš mít certifikát?"

Jeff ze sebe vypustil smích, který byl podivně drsný.