Vypadalo to jako dokonalý konec a vše se zdálo být vyřešené a FBI počítala se ztrátou jednoho z agentů za cenu toho, že už nebude muset řešit případ kanibalistického vraha. Ale všichni se zmýlili, tohle drama nekončí třetím dějstvím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
.Hannibal.
"Omluvte mě Sue, musím si jen vyřídit telefonát, ale hned jsem zpět." omluvil jsem se, když mi uprostřed sezení zazvonil telefon. Vyběhl jsem ze své ordinace a až poté hovor zvedl.
"U telefonu Hannibal Lecter, přejete si?"
"Hannibale, to jsem já."
"Williame? Ty... žiješ?"
"Tak ze záhrobí bych ti asi nevolal."
"Jestli něco potřebuješ, měl bys změnit způsob vyjadřování, tohle bylo docela neslušné a taky ses mohl ozvat dřív, ani nevíš jaký jsem měl strach. Proč jsi mi nezavolal?"
"Nevěděl jsem, že něco jako ty má city, promiň. Už si to budu pamatovat a zavolám, kdy že máš vlastně narozeniny, abych ti náhodou nezapomněl popřát. Nechci způsobit, že se pan kanibal bude opět cítit dotčen."
"To by stačilo Wille, jsi drzý! Pokud něco potřebuješ, ptej se, ale takovéhle chování nemám zapotřebí."
"Tak fajn, odešla ode mě žena a docela rád bych si popovídal. Takže jestli můžeš a nemáš teď moc pacientů?"
"To by šlo, sice toho teď mám dost, ale zítra by se před sedmou možná trochu času našlo. Co bys tomu řekl?"
"Dobře, stejně zítra nemám co dělat a mohl bych si objednat i večeři? Přece víš, jak na tom jsem s vařením."
"Že jsi to ty... Ale už musím jít, mám tady klientku."
"Klientku, no teda Hannibale, ty se nezdáš!"
Po tomhle už jsem zavěsil a šel se opět věnovat Sue a jejím depresím. Nevím proč, ale od toho telefonátu jsem se celou dobu jen usmíval. Byl jsem rád, že je v pořádku. Sice provokativnější než obvykle, ale v pořádku. Jen co ho potkám, musím mu říct, aby se uklidnil, tyhle řeči mě dohání k šílenství. Zvlášť to, že se Sue něco mám, jako by snad nevěděl, co pro mě znamená. Možná bych se neměl radovat z toho, že jej opustila žena, ale hraje mi to do karet. Zítra se musím převést v tom nejlepším světle!
Sezení uběhlo docela rychle, nebo se mi to tak možná zdálo proto, že jsem celou dobu přemýšlel nad zítřejší návštěvou. Vím, že je nezdvořilé pacientovi nevěnovat svou úplnou pozornost, ale dnes to vážně nešlo. Vydal jsem se do kuchyně, kde už na mě čekalo nádobí a vše jsem vzorně poklidil. Potrpím si na pořádek a za chvíli bych chtěl jít spát, abych mohl zítra brzo vstát a stihl ještě nakoupit. Chystal jsem se jít spát, když mi zazvonil mobil.
"Hannibale, nemáš čas už teď?"
"Děje se něco?"
"No... je mně smutno a rád bych si popovídal."
"Ale já se chystám jít do postele Wille, vážně to nepočká?"
"Prosím, nebudu otravovat dlouho, klidně přijedu já k tobě."
"Tak dobrá, ale s večeří nepočítej."
Co teď? Srdce mi buší jako o závod a Will tu má být každou chvíli. Na jednu stranu jsem potěšen tím, že se se svými problémy chce svěřit zrovna mně, ale taky jsem vážně unavený a nestihl jsem ani pořádně uklidit. Nezbývalo mi nic jiného než se znovu obléci do košile, kterou jsem před chvílí pověsil a opět se zkulturnit. Vlasy rozcuchané převlékáním se jsem opět zčesal tak jak se to sluší a patří a taky jsem se navoněl svou nejoblíbenější a taky nejdražší kolínskou. V ordinaci, do které jsem chtěl Willa usadit jsem pustil mix uklidňující Chopinovy hudby a v křesle jsem čekal, až se ozve klepání. Čekání vůbec neubíhalo a já měl každou chvíli stále větší pocit, že na návštěvu zapomněl a já se nachystal úplně zbytečně. Šel jsem se podívat do čekárny a k mému úžasu tak poklidně seděl a očividně mu vůbec nevadilo, že tam byl sám.
"Wille, proč jsi mi neoznámil, že už jsi tady?" nechápal jsem jeho chování. Opatrně zvedl hlavu a tvářil se přesně jako když jsme se se poprvé potkali. Pohled ztraceného štěněte doplňovaly husté hnědé kudrlinky a ani svým oděvem nezklamal. Musel jsem se pro sebe pousmát nad představou, že i přes to vše, co si myslím, mu nesmím říct ani slovo. "Promiň, jen jsem se tady rozhlížel a doufal jsem, že to hostitel mě pozve dál." nadzvedl koutky a to ukázalo jeho krásné bílé zuby. "Ale ty ses pozval sám." ušklíbl jsem se na něj. "Vůbec ses nezměnil, ale pořád mě zajímá, jestli můžu teda dál, nebo budeme sedět tady." oplatil mi škleb. Zdá se, že štěňátko se naučilo vycenit zoubky... jak roztomilé. "Dobře pojď dál drahý Williame." řekl jsem ironicky a ještě mu podržel dveře. Will hned zaujal místo ve "svém" křesle a začal povídat o svých psech a taky o tom, jak mu dnes zlepšili náladu. Normálně bych jeho vyprávění s radostí poslouchal, ale bylo deset hodin večer a já jsem byl vážně unavený. "Hanni, ty mě vůbec nevnímáš!" kvíkl a to mě dokázalo probrat. "Hanni? Kde jsi to pobral, je to... ehm jak to říct slušně." začal jsem se hned bránit. Will se smál, až se s ním celé křeslo třáslo a mne rozesmíval pohled na něj. "Jsi jako rozmazlená holka, kterou někdo urazil na pískovišti, měl by ses vidět Hannibale." smál se dál. "Já a holka, dovol. Kdo za mnou přišel pozdě v noci kvůli rozchodu?" ušklíbl jsem se na něj, i když jsem to tak nemyslel. "Na rozdíl od tebe jsem aspoň za posledních pár let nějaký vztah měl." chychotal se a ani si neuvědomoval, jak moc tahle věta zabolela.
"Dojdu pro pití." řekl jsem chladně a využil příležitost k tomu, abych se uklidnil a nedal na sobě nic znát. Schoval jsem se do kuchyně a zhluboka dýchal, abych to zvládl. Popadl jsem z vinotéky láhev červeného vína a vydal se zpět k Willovi. "Rosa Inferni, je to pozdní sběr, tak bych byl rád, kdybys to do sebe nelil jako posledně." postavil jsem před něj skleničku. Will se pro ni hned natáhl, ale můj pohled mu nedovolil to hned vdechnout. Chvíli se na obsah jen díval a pak nápoj očichal, přece jen jsem ho něco naučil. "Jak vůbec poznáš, jestli je víno dobré takhle po čichu?" nechápavě se mě zeptal. "Často je chuť hodně spojená i s čichem, často poznáš hned po jednom přičichnutí celou paletu vůní a chutí, kterou víno skrývá, je jen na tobě, kterou vůni si vybereš a budeš ji dál zkoumat." řekl jsem a napil se.
Vedle malého čajového stolku stálo v řadě šest prázdných lahví a jedna poloprázdná stála na stole mezi mnou a Willem. Cítil jsem se zatím naprosto v pořádku, ale viděl jsem, že pokud ho okamžitě nezastavím, bude schopný vyprázdnit zbytek mé vinotéky a to rozhodně nedopadne dobře. "Hannibale, asi bych měl jít domů za Molly, vyprovodíš mě?" zeptal se uprostřed rozhovoru o antické literatuře. "Nechci být nezdvořilý, ale právě díky tomu, že se na tebe Molly vykašlala jsi tady." přecedil jsem skoro neslyšně přes zuby. "Cože?!? A to teď mám být doma sám?" nechápal. "V první řadě nikam nepojedeš, pil jsi... hodně a v takovémhle stavu ti řídit nedovolím." řekl jsem s vážnou tváří. Will se na mě nevěřícně díval a vypadal pořád mírně zmateně. "Ale já musím jít domů!" zvedal se z křesla. Rychle jsem si stoupl, abych ho stihl zadržet a pevně ho chytil za ruku. "Tak poslouchej, nikam tě v tomhle stavu nepustím, takže si zase sedni a pokus se co nejrychleji vystřízlivět." mírně jsem zvedl hlas. Nechtěl jsem na něj křičet, ale škubal sebou a díval se na mě nepřítomným pohledem. "Ale mě se nechce." řekl znuděně. "Co se ti nechce Wille?" nechápal jsem jeho odpověď. "Nechce se mně vystřízlivět, zase bude všechno smutné..." podíval se na mě s jakousi nadějí v očích.
