Vypadalo to jako dokonalý konec a vše se zdálo být vyřešené a FBI počítala se ztrátou jednoho z agentů za cenu toho, že už nebude muset řešit případ kanibalistického vraha. Ale všichni se zmýlili, tohle drama nekončí třetím dějstvím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
.Will.
"Nejde k někomu něco cítit špatným způsobem, protože pokud člověk projeví svou lidskou stránku, je to to nejkrásnější, co může okolí dát." aristokraticky mně odpověděl. Stále jsem nechápal, co se to se mnou děje. Připadal jsem si tak slabý a měl pocit, že potřebuji něčí pomoc. Nesnášel jsem to, nechtěl jsem se na někoho spoléhat po tom všem. Přede mnou stál muž, který dokázal i mé blízké přesvědčit o mé vině, poté jsem díky němu několikrát málem zemřel a vždy se pokoušel se mnou manipulovat. Držel to jediné, co mně zůstalo po mém vážnějším vztahu a způsobilo všechny ty finanční problémy a taky to, že jsem se musel vrátit do své práce, která stejně nedokáže pokrýt všechny výdaje. A i přes to, co mně tyhle dvě osoby způsobily, vím, že největší podíl viny na tom mám já. To oni jsou ti, kterým na mě vždy bude opravdu záležet a budou mě nosit ve svých srdcích a já je takhle odbyl. Hannibal byl vždy, ten jediný, který mě opravdu miloval a ať jsem měl sebeméně realizovatelný požadavek, vždy se mně snažil pomoct. Zato já jsem ho neustále přehlížel a opovrhoval jím. Když se mně vyznal, bral jsem to jako hloupý žert, a teď tu stojím před jeho domem a žádám o azyl. A Sofija? Té taky nejsem příkladným otcem. Přišel jsem pozdě, když mě nejvíc potřebovala, téměř ji ignoroval a nedokázal ji ani utěšit, když plakala.
Cesta do mého pronajatého bytu se nekonečně vlekla a já neustále přemýšlel nad tím, jak vše napravit. Nevěděl jsem, jestli je Hannibal zklamaný nebo ne, neviděl jsem mu do hlavy tak jako on mě a co bylo snad horší, v téhle chvíli jsem nedokázal odhadnout ani své myšlenky. Byl jsem zmatený, ale zároveň plně přesvědčený a odhodlaný k tomu, omluvit se za to všechno. Když jsem přijel k bytu, domovník už netrpělivě čekal a já se raději omluvil za své zpoždění, jinak by mně totiž mohl naúčtovat ještě víc. Psy jsem bleskurychle naložil do auta a když jsem spočítal, kolik peněz mně zbylo, zděsil jsem se. Pokud rychle neseženu lépe placenou práci, budu u Hannibala bydlet do konce života a to mu přece nemůžu udělat. S myšlenkami na to, že bych měl začít víc vydělávat jsem se vracel k Hannibalově domu a vlna nervozity, která mě stále obcházela byla neustále silnější. Opatrně jsem zazvonil a v mžiku stál ve dveřích Hannibal s mou dcerou v náruči. "Omlouvám se za zpoždění, musel jsem ještě vyřešit platbu." dostal jsem ze sebe a poškrábal se ve vlasech. Hannibal se jen spiklenecky usmíval a já byl stále zmatenější. To už jsem tak paranoidní, že uvažuji o tom, že mě tu má jen jako zákusek?
"Podívej se, jak je ti podobná, když spí." usmíval se, stále ještě ve dveřích. Nevěděl jsem, co na to říct. Sofija nebyla jako já, měla v sobě ještě to dobro a naivitu. Nesoudila lidi podle jejich minulosti. Jen jsem se pokusil alespoň nadzvednout jeden koutek, abych působil, že jsem v pořádku a chtěl se zeptat, kam mám ubytovat psy. "Děje se něco Williame? Poznám, když je tvůj úsměv jen hraný." starostlivě se zeptal. "To je v pořádku, jen jsem chtěl vědět, co se psy." řekl jsem a doufal, že si nevšiml toho, jak se mně strašně chvěje hlas. Tolik jsem mu dlužil a chtěl to vynahradit, jen jsem nevěděl jako. "Jen odnesu Sofiji domů a se psy ti klidně pomohu, ale musíš mi říct, co se stalo." šibalsky se podíval. "Tak dobře." nakonec jsem souhlasil a čekal na něj venku. Jeho úsměv byl něčím zvláštní, vždy mě donutil být o něco pozitivnější a říkat přesně to, co on chtěl. Neměl jsem ovšem v plánu se mu zase svěřit se svými city a žalostně mu brečet na rameno. Tohle už jsem si prostě nemohl dovolit.
Když všichni psi spokojeně odpočívali v Hannibalově zahradním domku a já vybavil i své a Sofijiny věci, Hannibal zmizel do kuchyně a já zůstal v jeho ordinaci sám se svou dcerou. Stalo se přesně to, co jsem čekal, jen co jsem si ji vzal, dala se do srdceryvného pláče a já neměl ponětí, jak ji utišit. Proč mě tak moc nenávidí? Všemožně jsem ji natřásal a snažil se ji dat do různých poloh, ale ne a ne se uklidnit. Začínal jsem z toho být šílený. Položil jsem ji na křeslo a najednou úplně ztichla. Když jsem si ji ovšem zase vzal na ruce, přišla další vlna hysterie a s ní i Hannibal. "Ona mě nesnáší." řekl jsem beznadějně, ale dostatečně nahlas, abych ji přeřval. "Wille, to určitě není pravda, má jen hlad." ukázal mně, abych se posadil na křeslo a dal mně láhev s mlékem. Sofija stále plakala a já věděl, že je to určitě mnou. Hannibal se posadil vedle mě a čekal, až se Sofija uklidní a napije. "Jde ti to skvěle." smál se na mě a pohladil už klidnější dítě po čele. Sledoval jsem ten zázrak, bylo to poprvé, co jsem ji držel a neplakala. Hannibal jen seděl vedle mě a střídavě se díval na mě a na ni, bylo vidět, že má radost. "Vážně ti nevadíme?" váhavě jsem se zeptal a podíval se do jeho oříškových očí. "Jak tě to vůbec napadlo, jsem poctěn, že tu se mnou zůstanete." položil svou ruku na mé rameno a já na svou obranu ucukl. "Omlouvám se, měl bych jít zkontrolovat večeři." zničeho nic se zvedl a odešel.
Domem se linula úžasná vůně, Sofija spokojeně odpočívala ve své postýlce a já se pomalu chystal vstoupit do jídelny. Hannibal seděl na svém oblíbeném místě a jídlo už bylo naservírováno, čekalo se jen na mě. "Bohužel po propuštění z nemocnice nejsou mé zásoby příliš velké, takže pokud nebude vadit jen tradiční litevský vývar z kořenové zeleniny?" řekl, když jsem dosedal naproti němu. "Nemusíš si dělat starost, rozhodně to stačí a voní to přímo delikátně." usmál jsem se a nabral si první lžíci. "Delikátně, líbí se mi ten výraz, je to pro mě pocta drahý Williame." Polkl jsem sousto a cítil jsem, že začínám rudnout. "Mohl bych se konečně se vší slušností zeptat, co tě trápí?" podíval se na mě tentokrát s vážnou tváří. Tohle bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyvarovat. Byl jsem neschopný jakkoliv popsat, jak se momentálně cítím, ale věděl jsem, že tohle je ta chvíle, abych se za vše omluvil. "Asi to není jednostranné..." vysoukal jsem ze sebe a snažil se dívat všude, ale hlavně ne do jeho očí, které dokáží člověku nadobro vypálit rozum z hlavy a donutí ho říkat věci, které by nikdy neměly vyjít na povrch.
"Co tím chceš říct?" dostal se svým pohledem do mého zorného pole. Byl jsem v pasti, ze které se zatím nikdo nedostal. Hannibal věděl, jak vymanit z lidí to, co chce slyšet. Věděl o téhle své zbrani a nikdo zatím nebyl ušetřen. "Myslím, jak jsi mně ten večer řekl tu věc a já se ti smál... omlouvám se." koktal jsem a uhýbal jeho pohledu. "Jakou věc Wille?" hrál si na hloupého. Pomalu jsem začínal pěnit, tohle bylo přesně to, co jsem na něm nesnášel. "Copak chceš, abych ti řekl, že byla chyba se ti smát, když jsi mně odhalil své city, nebo jak to mám k sakru vysvětlit?!" zvýšil jsem frustrovaně hlas. Hannibal chvíli přemýšlel nad svou odpovědí a to mně dalo čas, abych se stihl vydýchat z tohohle svého výstupu. "Přesně to jsem chtěl slyšet." spokojeně přikývl. "To je vše? Takže touhle hloupou větou jsem to smazal a mám čisté svědomí?" řekl jsem tak ironicky, že by to pochopilo i dítě ve předškolním věku. "Dalo by se to tak říct." usmíval se a nabral si trochu polévky. "Vytáčíš mě tím svým klidem!" bouchl jsem do stolu, až nadskočilo všechno, co na něm bylo položeno. "Williame, jsem rád, že jsi to ze sebe vše dostal." udělal ještě sladší škleb. Koledoval si o to. Byl jsem na pokraji toho, abych mu dal facku za to, jak mě neskutečně provokuje, nebo utekl po schodech do horního patra a zamkl se v jednom z pokojů.
Celá konverzace probíhala v podobném duchu a já si představoval lžíci zabodnutou hluboko v jeho hrdle. "Takže mně chceš říct, že po tom, co jsem tě ignoroval, ozval se ti, až když jsem měl problémy a pak tě dostal do nemocnice se vůbec nezlobíš a budeš se tady na mě celou dobu usmívat, jakoby nic?!" Hannibal opět promýšlel svou odpověď a já věděl, že teď jsem to asi trošku přehnal. "Pokud někoho miluješ, nezáleží na tom, kolik šrámů v tvém srdci zanechal a kolikrát je obnovil svými činy, záleží na tom, jestli je ten člověk natolik významný, že mu dokážeš odpustit i přes to, že nemůžeš očekávat, co udělá příště." řekl klidně a podíval se mně do očí.
