Vypadalo to jako dokonalý konec a vše se zdálo být vyřešené a FBI počítala se ztrátou jednoho z agentů za cenu toho, že už nebude muset řešit případ kanibalistického vraha. Ale všichni se zmýlili, tohle drama nekončí třetím dějstvím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
.Will.
Už několik dní mě tahle myšlenka trápila. Představoval jsem si nejrůznější scénáře, jak mu to říct a taky jeho reakce. Doufal jsem, že se nestane nic z toho, co mě straší v hlavě. Nechtěl jsem mu lhát, ale výmluva na práci byla v téhle situaci to nejrozumnější řešení a teď tu sedím v křesle naproti polospící Sofiji a doufám, že se Hannibal vrátí co nejdřív. Z té nervozity jsem ucítil sucho v krku, takže jsem se vrhl po nejbližší tekutině v okolí. Snad se Hannibal nebude zlobit, že jsem mu vypil čaj. Kdybych nebyl ve svém vlastním domě a Sofija nebyla má dcera, myslel bych si, že se něčím sjela. Její nepřítomný pohled mě děsil a měl jsem pocit, že za celou dobu ještě nepromluvila. Takhle nervózní jsem snad ještě nebyl, ruce se mně třásly tak moc, že jsem přestával uvažovat o tom, že vůbec patří ke mně. Jen ona krabička, která způsobovala všechen můj stres, poklidně ležela na stole vedle šálků a prázdné nádoby. V duchu jsem si předříkával, jak mu to říct, ale nic nebylo dost dobré. Nic nebylo dost dobré pro něj. Někdo jiný by se s tím spokojil, ale Hannibal je gentleman a i tohle bych měl podat nějak na úrovni. Poněkolikáté jsem si větu zopakoval, když jsem uslyšel kroky.
Popadl jsem krabičku a schoval ji do kapsy. "Wille, večeře je na stole." usmál se na mě a já cítil, jak mně postupně ochabuje jazyk. Teď nebo nikdy. Když jsem se však chystal zvednout z křesla a jít k němu, zabrzdil mě jeho zděšený výraz. "Neříkej, že jsi vypil obsah té konvice..." zarazil se. "Měl jsem žízeň, ale o to nejde." odbyl jsem ho a snažil se rozdýchat nervozitu. "Jak se cítíš? Okamžitě se posaď!" tlačil mě svou vahou do křesla. Jeho chování mně to rozhodně neulehčovalo. Jelikož jsme neměl sílu se s ním přetlačovat, dopadl jsem zadkem do křesla a naštvaně jsem se na něj podíval. "Nemotá se ti hlava?" zeptal se na podle mě úplně zcestnou otázku. "Co to s tebou dnes je, něco bych ti rád řekl a ty se chováš jako šílená zdravotní sestra." s obtížemi jsem si zase stoupl. Hannibal mě se zatajeným dechem pozoroval a jeho pohled mě uvnitř mé hlavy stále přesvědčoval, jestli je to dobrý nápad.
Moje srdce bilo neskutečně rychle a já měl pocit, že slyším každý svůj pisklavý nádech i výdech. Když jsem si před něj klekal, Hannibal po mně hodil jeden ze svých nespokojených pohledů. "Ale no tak, přece víš, že takovéhle laciné chování nemám rád." připomněl mně jeden z mých neúspěšných plánů. Dotklo se mně, že o mně má takovéhle mínění, ale když už jsem zašel tak daleko, nemínil jsem to vzdát. "Hannibale, už je to pět let, co společně vychováváme dítě a žijeme v jednom domě a já bych se tě na něco chtěl zeptat..." v ten okamžik jsem úplně zapomněl, jak to bylo dál, takže jsem k němu natáhl ruku s krabičkou a doufal, že si nevšiml potu na mém čele. Náhlé ticho mě vyděsilo, určitě nesouhlasí. "Bude mi ctí." objevily se v jeho očích jiskřičky a krabičku si převzal. Opatrně mně pomohl na nohy a já celý unesený z toho, co se právě stalo, nebyl schopný jediného slova. Hannibal využil situace a než jsem se vzpamatoval, vzal mě do náruče. "A co bude se Sofijí?" starostlivě jsem se zeptal. "Nemusíš mít péči drahý, díky omamným látkám se hezky prospí a možná budeme mít dnes celou noc jen pro sebe." řekl svůdně. "Ty jsi zfetoval mou dceru?!" vyjekl jsem a seskočil na zem. "Williame, mám to pod kontrolou." chytil mě za zápěstí. "Ty nejsi normální, fakt ne. Jak tě napadlo jí dát drogy?!" křičel jsem a začínal litovat svého rozhodnutí.
"Vše je v naprostém pořádku, jen vypila trochu víc odvaru z japonské houby, ale z toho se vyspí." řekl klidně. "Posloucháš se vůbec?! Vždyť jsi ji předávkoval nějakými houbičkami a je úplně mimo!" vytrhl jsem se mu a šel zkontrolovat dítě. "Pokud tě to uklidní drahý, tak s tebou ten čaj nic neudělal." cítil jsem jeho dech za krkem. Ruku jsem přiložil na Sofijino čelo a doufal, že nemá horečku nebo na ni čaj nepůsobí nějakými jinými vedlejšími účinky. Sledoval jsem, jak se jí zvedá hruď a stále jsem pochyboval, že s ní látka nic neudělala. Chystal jsem se zkontrolovat tep, když Hannibal zvedl mou ruku z jejího krku. "Myslím si, že na tomhle místě tep nenahmatáš, ale to je jen můj lékařský posudek." řekl s úšklebkem. Pohled jsem mu oplatil a stále zkoumal polospící dítě. Najednou jsem na krku ucítil jeho studené ruce a po celém těle mně vyskočila husí kůže. Hannibal si mé nejistoty určitě musel všimnout, protože stejně nenápadně ruce oddělal. "Jen jsem ti chtěl ukázat, kde se zjišťuje tep." řekl nevinně. Mým tělem stále proudilo napětí a Hannibal pobavený mou absencí lékařských schopností zvedl Sofiji zabalenou v dece a měl s ní namířeno do jejího pokoje.
"Probere se vůbec někdy?" nejistě jsem se zeptal, když ji uložil do postele. "Jsi rozkošný, když o ni máš strach." naklonil se ke mně a políbil mě na čelo. "Ale já to myslím vážně. Proč jsi pořád tak ledově klidný?!" vyjel jsem po něm. Hannibal chvíli přemýšlel a nakonec mi ukázal, že chce pokoj zavřít a nechat ji dospat. "Neodejdu od ní, co kdyby jí třeba zapadl jazyk, nebo měla teplotu a co teprve kdyby se začala dusit..." nestačil jsem vyslovit všechny své obavy, protože mně Hannibal zakryl ústa svou dlaní. Doslova mě vyhodil za dveře jako neposlušné štěně a zabouchl. "Ptal ses mě drahý Williame, proč jsem tak ledově klidný. Pravda je ovšem taková, že díky tobě jsem uvnitř žhavý jako nikdy předtím a víc už čekat nevydržím."
Tohle byla trochu na můj vkus kratší kapitola, ale těch 400 slov vám určitě někdy vynahradím :). Jinak vám chci poděkovat za podporu a překročení krásných 200 shlédnutí, jste skvělí :3. Chyby a překlepy časem opravím, vypadá to, že asi po dokončení příběhu a za nezáživný děj se taky omlouvám. Doufám, že si užíváte sobotního večera a přeji dobrou noc :).
