Vypadalo to jako dokonalý konec a vše se zdálo být vyřešené a FBI počítala se ztrátou jednoho z agentů za cenu toho, že už nebude muset řešit případ kanibalistického vraha. Ale všichni se zmýlili, tohle drama nekončí třetím dějstvím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
.Will.
Místnost s mírným osvětlením, kterou se rozezníval dětský pláč působila spíš jako mučírna a já se tu necítil dvakrát příjemně. Následoval jsem sestru, která v rukou držela všechny důležité papíry a snažil jsem se jít co nejtišeji, abych neprobudil alespoň tu hrstku dětí, která ještě spí. Rozhlížel jsem se okolo sebe a všechny děti mně připadaly úplně stejné, docela se bojím, co budu dělat, když se někde ztratí, jak ho poznám, když jsou všichni stejně plešatí a uslintaní? Sestra zastavila u postýlky v rohu u okna a s úsměvem se na mě podívala. "Tak tohle je tvůj táta, doufám, že si budete rozumět." vytáhla rozespalé stvoření z postýlky a natočila jej ke mně. Nevěděl jsem, jak mám reagovat, měl jsem strach. Vše se od základů změní a přijde tolik zodpovědnosti. Co když se o něj nedokážu postarat? Sestra se na mě povzbudivě dívala a když jsem podle jejího názoru nepůsobil tak vyděšeně, dítě mně vrazila do náruče a odešla za závěs. Zůstal jsem stát uprostřed pokoje plného dětí, které se po odchodu sestry daly do ještě hlasitějšího křiku a to mé se k nim přidalo taky. Snažil jsem se toho malého kroutícího se človíčka neupustit a modlil jsem se, aby se vrátila co nejdřív. Pochodoval jsem po celém pokoji a když jsem viděl všechny ty zoufalé tváře, měl jsem namále, abych se taky nerozbrečel.
Naštěstí moje utrpení nebylo věčné a za chvíli sestra přišla i s vyplněnými papíry. Děti okamžitě ztichly, jen já a můj potomek jsme zoufale stáli uprostřed místnosti a já doufal, že mně někdo tohohle ukřičeného uzlíčku zbaví. "Díky bohu, že už jste přišla." s úlevou jsem se podíval na sestru. "Ale copak, nerozumíte si s dceruškou... a to se na vás tak těšila." šišlala a dítě mně vzala. Teprve teď jsem si uvědomil, že je to holka, jsem to ale mizerný otec. "Pane Grahame, ještě tu na vás čeká jeden dáreček." tajemně se šklebila. Jestli mně chce říct, že to byla dvojčata, asi to se mnou na místě sekne. "Neříkejte, že jich je víc." vyděšeně jsem se na ni podíval. "Myslela jsem spíš, že jsme pustili vašeho přítele, aby se šel s dcerkou taky seznámit." usmívala se jako měsíček na hnoji. "Přítele?" řekl jsem, jako bych nevěděl, o co jde. "Líbí se mi váš humor." smála se jako šílená. Netrvalo dlouho a ve dveřích stál usměvavý Hannibal neschopný slova, nevěděl jsem, jestli byl tak dojatý, nebo prostě promluvit nemohl. Samozřejmě měl doprovod v podobě svého logopeda a ten se ihned začal sestry vyptávat na nejrůznější věci. Ta mně okamžitě předala dceru, která se dala do pláče, jen co jsem se jí dotkl a vzápětí se přiřítil i Hannibal. Byl to blázinec.
Nebylo nějak těžké vyplnit všechny formuláře, protože jsem seděl ve společenské místnosti se šálkem kávy a Hannibalem vybaveným tabulkou a fixou, který byl víc než rád, že jsem mu dovolil mně se vším pomoct. Když jsme měli většinu důležitých věcí vypsanou, zmocnila se mě panika. "Hannibale, my jsme nevyplnili kolonku se jménem!" zděsil jsem se. Rychle jsem začal přemýšlet a nic, za co se by se v budoucnu mé dceři nesmáli ve školce mě zatím nenapadalo. Zato Hannibal byl velmi kreativní, tabulku měl celou popsanou sloupečky s abecedně seřazenými ženskými jmény a neustále připisoval další. Bezmyšlenkovitě jsem si četl jeho nápady a nic mě nějak neoslovilo. Chtěl jsem něco inteligentního a zároveň hezkého, bylo to horší než pojmenovávat štěně... "Vím, že se snažíš, ale za deset minut máme odevzdat všechny formuláře, nenapadá tě něco inteligentnějšího?" řekl jsem otráveně s náznakem zoufalství. "MOUDROST" ukázal mně Hannibal tabulku. "Nemyslel jsem to takhle..." dal jsem si hlavu do dlaní a doufal, že rychle něco vymyslím. Hannibal mně zaklepal na rameno a opět ukázal tabulku. "MOUDROST= SOFIJA (V MÉM RODNÉM JAZYCE)" Jeho rodný jazyk... aha, litevština! Když jsem nad tím tak přemýšlel, vůbec to neznělo špatně. "Děkuji." usmál jsem se na něj a dal se do dopisování.
"Tak jste to přece jen stihl." řekla vesele sestra a vzala si ode mne papíry. Chvíli jsme tam jen tak stáli bez jediného slova a když už jí to přišlo trapné, dala se opět do řeči. "Ještě jsem vám chtěla říct, že děti musí alespoň tři dny zůstávat u nás, takže si ještě chvíli počkáte, než si ji odvezete domů." dělala, jako bych to nevěděl. "Takže můžu jet domů?" řekl jsem lehce otráveně. Byl jsem z dneška hodně unavený, hlavně emočně a už jsem se těšil, až si konečně lehnu na křeslo mezi své psy. "Na radě padl návrh, že bychom dali vaši rodinu na jeden pokoj, abyste nemusel zbytečně chodit přes všechna oddělení, co myslíte?" její hlas opět získal tu zvláštní energii. Na chvíli jsem se zamyslel a v hlavě si zopakoval, co právě řekla. Opravdu o Hannibalovi mluvila jako o "mé rodině"? Z nějakého důvodu mě tahle myšlenka nechtěla pustit a já si představoval obraz dvou mužů procházejících se v parku s dětmi a smečkou čítající sedm psů. To přece nejde, je to tak... "Tak můžeme je ubytovat na jeden pokoj nebo ne?" vyrušila mě sestra z mých představ. "Ehm... omlouvám se, jestli vám to uvolní pokoj, nemám problém." vykoktal jsem se a sklopil pohled na bílé linoleum. Proč musím být tak zatraceně úsporný, co když si Sofija vypěstuje až nezdravě silný vztah k Hannibalovi a bude ho doopravdy považovat za svého rodiče. Vždyť je jen její zákonný zástupce, nemusí to zajít dál. Jak bych jí potom vysvětloval, proč má dva otce?
...
Moje tělo se nedočkavě chvělo a pod jeho tíhou se bořilo do peřiny stále hlouběji. Čekal jsem, co přijde na řadu dál, ale on si dával na čas, aby z tohohle okamžiku vytěžil co možná nejvíc. Neustále si pohrával s mými vlasy a svým pohledem se zarýval hluboko pod mou kůži. Vzal si mou bradu mezi prsty a natočil si mou tvář tak, aby měl možnost se znovu podívat na každý její detail. Jemně přiložil své rty na ty mé, ale za chvíli se zase odtáhl, byl si nejistý tím, co se chystá udělat. Když si uvědomil, že nic nenamítám, políbil mě dravěji a doslova mě svými pažemi přišpendlil pod něj. Byl tak blízko, že určitě musel slyšet každý úder mého srdce i mé nezdařené pokusy o to, tuhle situaci rozdýchat. Postupně se polibky přesouval stále níž, až narazil na mou klíční kost, do které se silně zakousl. Nevěděl jsem, jestli jsem vykřikl vzrušením nebo bolestí, ale nechal jsem ho pokračovat a zarýval jsem nehty do jeho kůže na lopatkách. "Můžu ti něco říct?" nejistě jsem se zeptal. Zpozorněl a opět svýma lesklýma hnědýma očima pohlcoval celý svět. "Víš, asi tě miluji."
Rychle jsem rozlepil oči a všiml si, že se doslova koupu ve vlastním potu. Zrychleně jsem dýchal a pevně jsem sevřel deku, která ležela mezi mnou a jedním ze psů. Co to bylo? Takhle živý sen jsem dlouho neměl a už vůbec ne... takovýhle. Chtěl jsem to vše vymazat, ale nahý Hannibal nade mnou se mně neustále zjevoval a já doufal, že to co nejdřív přejde. Potřebuji dovolenou...
