Vypadalo to jako dokonalý konec a vše se zdálo být vyřešené a FBI počítala se ztrátou jednoho z agentů za cenu toho, že už nebude muset řešit případ kanibalistického vraha. Ale všichni se zmýlili, tohle drama nekončí třetím dějstvím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
.Will.
Další den čekání. Čekání na to, jestli vůbec někoho mám. Vždy když se tu probudím, doufám, že uvidím tvář své milované ženy a jejího syna, ale to se pletu. Nevím jak dlouho tu už jsem, ale ještě nikdy se neukázali, nikdo za mnou vlastně nepřišel. Měl bych se radovat z přežití, ale zatím se tomu dá říkat spíš přežívání. Dnes mně doktor při vizitě řekl, že už mohu domů, ale mám vůbec domov? Co když mě nechtějí. Svůj pohled jsem upíral na plakát, který visel naproti mému lůžku. Byla na něm nějaká reklama na léky proti úzkosti, docela mě to pobavilo. Vzpomněl jsem si, když jsem poprvé vstoupil do Hannibalovy ordinace a povídal si s ním o nespavosti. V tu chvíli jsem si myslel, že je to konec mého světa, ale když si vzpomenu na vše, co se stalo potom, bylo to to nejmenší. Krásné staré časy.
"Pane Grahame, přijel pro vás odvoz, vezmu vám věci." přišla do místnosti jedna ze sester. Málem bych se zapomněl nabalit! Omluvil jsem se jí a rychle nacházel věci do cestovní tašky a hodil na sebe kabát, aby nemusela příliš dlouho čekat. Ještě jsem podepsal propouštěcí papíry a pak mě pustila ven. Už z dálky jsem poznal naše auto a radostí nemohl uvěřit tomu, že z něj vystupuje Molly i s Waltrem. Byla to taková doba, co jsme se neviděli, už jsem začínal mít strach, že se jim něco stalo. Radostně jsem na ně mával čekal na zpětnou reakci. Nic, to je zvláštní. Přišel jsem k autu blíž a stále jsem nechápal, proč mají oba dva kamenné tváře. "Pomůžu ti." řekla chladně Molly a popadla mou tašku. Něco se stalo, že mají oba tak špatnou náladu? Podle hlasitého bouchnutí dveří od kufru jsem usoudil, že bude lepší, když budu potichu a sednu si na místo vedle řidiče. To nám to ale začíná.
Za chvíli jsme vycouvali z nemocničního parkoviště a já se snažil zůstat klidný, i když jsem cítil, že se něco děje. "Ještě vysadím Waltera u babičky." řekla, když přibrzďovala u malého domku. Jen jsem souhlasně přikývl, protože jsem věděl, že kdybych něco řekl, mohl bych to ještě zhoršit. Za ty tři roky, co jí znám vím, že v takovýchhle situacích je lepší dělat, že tu nejsem. Navíc za mnou za celou dobu, co jsem byl v nemocnici ani nepřišla, takže mám taky svůj důvod, proč hrát "Tichou domácnost". Nejsem uražený, jen zklamaný. "Co je?" zeptala se. Co je? Celou dobu mlčí a pak řekne tohle? "To jsem se spíš chtěl zeptat já, co to s tebou je? Ani jednou jsi za mnou nepřijela, měl jsem strach, že se něco stalo. Mohla jsi mně aspoň zavolat, abych věděl, že jste v pořádku." zvýšil jsem hlas. "Nemusíš na mě hned křičet Wille!" ječela. Tahle jsem si to teda nepředstavoval, jediné štěstí bylo, že už byl Walter u babičky a nemohl to slyšet. "Tak mně to vysvětli. Proč jsi nepřišla?" řekl jsem o něco klidnějším tónem. "Asi bych ti něco měla říct až přijedeme domů." odmlčela se. Za celou cestu už nevydala ani hlásku, soustředila se na řízení a její oči se leskly slzami.
Napětí v místnosti by se dalo krájet. Molly seděla ve svém křesle a obývákem se rozléhalo až ohlušující ticho. Jen syčící konvice na čaj tohle ticho prolomila. Zalil jsem čaj, pro nás oba a a posadil se na gauč naproti ní. "Tak už mi to můžeš říct?" zeptal jsem se jí. "Proč jsi hned tak ironický?" naštvaně se na mě podívala. "Nemyslel jsem to zle, jen chci vědět, co se stalo." nasadil jsem vážný tón. "Podívej, nechtěla jsem to udělat, ale asi už to nemůžu dál prodlužovat." řekla, tentokrát už ne tak nabroušeně. "Co tím myslíš?" překvapeně jsem se na ni podíval. "Uvědomila jsem si, že by nám to nefungovalo. Není to tvoje chyba, jen teď vím, co přesně chci a vím, že tvoje práce to vše komplikuje." Tahle slova mě dostala na kolena. Jako by se celý svět zastavil a slunce přestalo svítit. Vše pro mě umřelo touhle větou. "Nemůžeš mně dát ještě šanci, slibuji, že si na tebe najdu víc času." doufal jsem, že mně odpustí. "Není to jen tvoje chyba, prostě mám pocit, že bychom spolu neměli být, bude to tak pro všechny lepší." zvedla se z křesla. "Počkej, po tom všem to takhle skončíš?" Krev v žilách mně tuhla a stále jsem nechápal, co se to tu děje. "Promiň." to byla poslední slova, která jsem od ní slyšel...
Stále jsem nechápal, jaký k tomu měla důvod. Hodiny se vlekly tak pomalu, že jsem měl pocit, jako kdybych na světě zůstal nadobro sám. Díval jsem se na tikající hodiny a vzpomínal na všechen čas, který jsme spolu strávili, na naši svatbu a taky na naše psy. V tu chvíli jsem si to uvědomil. Nejsem tak úplně sám! Vyběhl jsem na zahradu, kde se z kotců ozývalo teskné vití a naříkání. Na zemi jsem viděl jejich stopy, které zdobily sněhovou pokrývku. Hádám, že už dlouho nebyli venku, protože stopy byly čerstvě zasněžené a kvílení ne a ne přestat. Přišel jsem ke kotcům a psi zmlkli. Možná mě poznali a doufali v to, že je vysvobodím. Opatrně jsem otevřel dveře a psi se na mě okamžitě vrhli, doslova mě povalili na zem. Byl jsem rád, že mě rádi viděli. Pečlivě jsem se s každým z nich přivítal a nechal je volně pobíhat po zahradě. Zvedl jsem se ze země a oprášil se od lepkavého sněhu, který se začínal rozpouštět a studil mě na zádech.
Když se psi dostatečně vyblbli, šli jsme domů. Vím, že by se Molly nelíbilo, že je pouštím dovnitř, ale... Jen co jsem si na ni vzpomněl, opět mě začalo píchat u srdce. Možná si nezasloužím ženu, vždy to dopadlo stejně. Asi nejsem člověk, pro kterého platí ten známý pohádkový konec: "A žili spolu šťastně, dokud neumřeli". V předsíni jsem si sundal promočené oblečení a vydal se do koupelny. Zatímco se vana napouštěla teplou vodou, šel jsem si pro telefon. Vytočil jsem jedno známé číslo a doufal, že to zvedne. Tohle mě zachrání, nebo pošle ke dnu ještě rychleji...
