Vypadalo to jako dokonalý konec a vše se zdálo být vyřešené a FBI počítala se ztrátou jednoho z agentů za cenu toho, že už nebude muset řešit případ kanibalistického vraha. Ale všichni se zmýlili, tohle drama nekončí třetím dějstvím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
.Hannibal.
Celé mé tělo pokrývala zasychající krev a nemohl jsem si vybavit, co přesně se stalo. Tak moc jsem si přál, aby tentokrát krev patřila mně a ne nikomu jinému. Namáhavě jsem se zvedal, ale nějaká osoba mě přitlačila zpět na podložku. Zhluboka jsem se nadechl a v té chvíli jsem si uvědomil, že mám pře obličej kyslíkovou masku, která se nádechem mírně zamlžila. Ležel jsem na zádech a rozhlížel se, kde že to vůbec jsem. Vedle mě seděli dva muži v červených pracovních oblecích, slyšel jsem všemožné zvuky a když jsem prostor prozkoumal podrobněji, došlo mi, že je to sanitka. Co bylo však horší, nevěděl jsem, kde je Will. Ztrhl jsem si z obličeje kyslíkovou masku a rychlím neobratným pohybem jsem se postavil na nohy. "Lehněte si prosím." chytl mě za paži jeden z mužů a snažil se mě položit zpět na nosítka. Nadechl jsem se a chtěl se zeptat, co je s Willem, ale z mých úst vyšel jen vzduch. Pokusil jsem se o to ještě jednou, ale opět jsem nevydal ani hlásku. Cítil jsem se jako ryba na suchu, která jen naprázdno lapá po dechu. Zmocňoval se mě strach, proč tu vůbec jsem?
...
Měl jsem pocit, že jsem naprosto v pořádku, dokud se mě sestra nezeptala, jestli bych si nedal čaj. Pokoušel jsem se ji odpovědět, ale mé tělo stávkovalo. Sestra netrpělivě čekala na svou odpověď, ale ze mně nevyšel žádný zvuk. Nechápavě jsem se na ni díval a ona mi zmatený pohled oplácela. Po chvíli to se mnou vzdala a já zůstal v bílém pokoji sám. Snad nejhorší na tom všem bylo to nekonečné čekání. Měl jsem obavy z toho nejhoršího, co když svého Williama neuvidím? Z jakého důvodu přede mnou utíkal? Ničilo mě, že se neozval, neozval se celé tři měsíce a když jsem ho konečně našel, zase jsem ho ztratil. Každý večer mě děsila myšlenka jeho smrti a tím jak se zachoval ten večer mě vystrašil ještě víc. Co jsem mu udělal? Přehnal jsem snad svou náklonnost k němu? Díval jsem se na všechny přístroje, které jsem měl vedle lůžka a vzpomněl jsem si, kolikrát jsem Willa navštívil, když tu ležel on. Vzpomínal jsem na jeho krásný úsměv, když už se mu udělalo lépe a přinesl jsem mu snídani. Bylo to už v té době na něj moc? Byl jsem vlezlý nebo měl snad podezření, že ho chci sníst? Bylo to poprvé, co jsem se v hloubi duše ptal sám sebe. Stále jsem nechápal, kde jsem udělal chybu.
Minuty se zde táhly jako roky a já zůstal v téhle místnosti zavřený jen se svými pocity a téměř prázdnou myslí. Nemohl jsem si vybavit, co přesně se ten večer stalo a neustále jsem čekal, že se vrátí. Doufal jsem, že mě přijde navštívit. V hlavě jsem si přehrával scénář toho, co vše bych mu chtěl říct, za co bych se mu upřímně omluvil a co bych se mu snažil vysvětlit. Čekání na jeho návštěvu mi krátilo čas, ale když hodinové ručičky ukázaly pátou hodinu, došlo mi, že dnes už nepřijde. Takhle jsem vyhlížel Willa několik dní, zatímco jsem podstupoval spoustu vyšetření a rehabilitací. Můj tělesný stav se brzy zlepšil. Jizvy od střepů skla z automobilu se za chvíli zacelily, stejně tak i pohmožděniny a podlitiny. Byl jsem schopný se pohybovat a taky mi sestry dovolily chodit do společenské místnosti, abych se nemusel jen užírat svými pocity. Vše se zdálo naprosto v pořádku, ale i přesto mě ještě nemohli z nemocnice propustit. Můj hlas se stále nevrátil, nebyl jsem schopný odpovědět a i jednoduchá slova mi dělala problémy. Myslel jsem si, že to byl jen chvilkový šok, ale po týdnu v relativně klidném prostředí mi došlo, že jsem se asi zmýlil.
Dnes to byly přesně dva týdny, co mě sem přivezli a Will se stále neukázal. Moje naděje postupně umírala stejně jako snaha se dorozumět s personálem nemocnice. Byla mi diagnostikovaná Afasie toho největšího stupně, ale i přesto jsem rozuměl všemu, co mi sestry a doktoři říkali. Nezapomněl jsem řeč, jen jsem nebyl schopný mluvit, nešlo to. Dorozumíval jsem se pomocí destičky a fixy, kterou jsem na ni psal své požadavky. Byl jsem nucen pravidelně chodit k logopedovi ale bez výsledku. Už jsem neměl naději, že zase promluvím a proč taky, když ten, kterému bych toho chtěl tolik říct už možná není ani mezi živými. Jen jsem seděl na židli naproti muži v mém věku a poslouchal jeho klení nad tím, proč se nemohu víc snažit.
"No tak Hannibale, mohl byste se alespoň pokusit zopakovat tyhle slabiky." podíval se na mě pohledem, který přesně vystihoval mé pocity. Tvářil se stejně otráveně a zoufale jako jsem se já cítil. Podstrčil mi další stránku okopírovanou z dětského slabikáře, ale já se ani nesnížil k tomu si text přečíst. "NEMÁ TO CENU, PŮJDU SI LEHNOUT." napsal jsem na tabulku a zvedal se ze židle. "Vím, že jste inteligentní člověk a tohle vám možná přijde pod úroveň, ale je to nejjednodušší způsob, jak docílit toho, aby se vám myšlenky opět spojovaly ve slova." řekl mi a ukázal, abych se zase posadil. "NEBAVÍ MĚ TO." napsal jsem na tabulku a pohrdavě se na něj podíval. Logoped se znechuceně ušklíbl a snažil se vymyslet jinou alternativu tohohle cvičení. "Dobrá Hannibale, budeme tedy dělat něco jiného, když vám to přijde pod vaši úroveň." vytáhl ze svého stolku papír a propisku. Jelikož se tentokrát nejednalo o dětské říkanky nebo opakování slabik, posadil jsem se naproti němu s odhodláním tentokrát cvičení úplně nesabotovat. "Pokuste se mi popsat slovy, jak se cítíte, pokud to ovšem nepůjde, můžete použít papír a napsat to." řekl s povzbudivým tónem.
Najednou se mi vybavily všechny pocity spojené s Willem, jak jsem ho poprvé uviděl, když mi ho Jack představil, naši první terapii, vraždy, skok z útesu a taky ten večer, kdy jsem řekl víc, než bych měl. Pokusil jsem se doktorovi říct alespoň zlomek toho, co zažívám, ale opět ze mě vyšel jen teplý vzduch. Chtěl jsem vydat alespoň hlásku, jakýkoliv zvuk, ale nic. "Napište to Hannibale." řekl, když viděl mou snahu bez výsledku. "CHYBÍ MI." napsal jsem a podal mu papír. Logoped si slovní spojení několikrát přečetl a soucitně se na mě podíval. "Mrzí mě to, ale vaše žena vás určitě navštíví." řekl sklesle. Jak může vědět, že je to žena? Chápu to, pár má tvořit muž a žena, tak je to přirozené. To co cítím já není správné, je to proti přírodě. Ale kdo určil hranice toho, co je správné a co není? „Zkusíme ještě něco, budu vám říkat slova a vy napíšete, co vás napadne první." řekl a podal mi čistý papír. "Začneme?" zeptal se váhavě. Přikývl jsem na souhlas a přisunul si papír.
"Kostel."
"POHŘEB."
"Ráno."
"POSLEDNÍ."
"Naděje."
"NEEXISTUJE..."
"Člověk."
"PRÁZDNÝ."
Logoped se na papír podíval a zamračil se.
"Láska."
"WILL."
Když jsem to dopsal, rychle jsem to zaškrkal a přepsal.
"UBLIŽUJE."
Chvíli se na mě díval a založil si ruce pod bradu. „Napsal jste jméno, že ano?" přirazil si brýle na nos. Sklopil jsem hlavu a už se o nic nepokoušel. "Kdo je Will, máte na ni kontakt, asi by bylo nejlepší, kdybychom ji o vašem stavu informovali." řekl a doufal, že mě tím motivuje k nějaké aktivitě.
