Já Upírka

Kapitola 6.

Usmála jsem se. "A... Teda... Budeme... teda budeš... Uhm..", Zakoktal se. Přišel mi strašně roztomilý, tak jsem ho objala a zašeptala:"Ano." Také mě objal. "April... Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal.", usmál se a odtáhl se.

Dal mi pár neposlušných pramenů za ucho. Usmála jsem se.
"Ale doopravdy to nikomu nesmíš říct, jasný?", cvrnkla jsem ho do nosu. Zasmál se. "Neboj nikomu to neřeknu." "Ale ani Abigail a Jordanovi, jasný?" "Neboj..", usmála jsem se.

"Tak doděláme ten úkol?" "Jojo.."

Po hodině dělání domácího úkolu jsme šli ven. Procházeli jsme se lesem, který byl kousek od mého domu. Skoro celou cestu jsme mlčeli. Pak mě ale Steve nejistě chytl za ruku. Koukla jsem na naše spojené ruce. Krásně do sebe zapadaly, jakoby jeho ruka byla vyrobená pro mě a obráceně.

"Kam to vlastně jdeme?", zeptal se mě. Koukla jsem na něj. "Uvidíš."

Šli jsme po vyšlapané cestičce, kterou jsem to vytvořila já za tu dobu. Měla jsem v plánu mu ukázat "mojí" louku, kam vždy chodím, když se mi stýská po rodině nebo když mám špatnou náladu. Noci jsou tam krásně vidět hvězdy a je to uklidňující.

Po asi 10 minutách jsme k ní přišli. Padala jako velký zelený čtverec obklopený lesem.

"Tohle jsem ti chtěla ukázat.", pustila jsem se jeho ruky a šla doprostřed louky sednout si. "Wow, April. Je to tu nádherné.", řekl skoro okamžitě. Přišel za mnou, sedl si a spojil naše ruce.

"Nádherné místo pro nádhernou slečnu.", usmála jsem se na to, co řekl. "Přijde mi... Že jsi jedinečný Steve... Po dlouhé době vidím talového gentlemana jako jsi ty.", usmál se a řekl:"To bude výchovou.", zasmál se. "Ne Steve... To bude povahou.", naklonil se ke mně, než mi dal pusu na čelo. Přivřela jsem u toho oči.

Odtáhl se:"April?" "Shh..", rozhlédla jsem se okolo. Někdo nás sleduje. "Někdo nás sleduje.", řekla jsem svojí myšlenku nahlas. "April.. Co? Cože? Kdo?" "Já nevím.. Ale někdo tady je.." , zase jsem se rozhlédla okolo. "Já vim.. To jsi řikala.", odsekl mi. Snažil se být tvrďák, ale stejně jsem slyšela strach v jeho hlase.

"April nepůjdeme už?" "Já... Nevim... Asi ano..", zvedla jsem se ze země a on také. "Jdem.."

Šli jsme zpátky po vyšlapané cestě. Najednou někdo okolo nás proběhl... Nebo spíš NĚCO. "Co? Co to bylo?", zeptal se Steve se strachem v hlase. "Steve, já už jsem ti asi 1000x řekla, že nevím.", zašeptala jsem. "Promiň...", omluvil se mi a přitiskl se ke mně. "Bojíš se?", uchechtla jsem se. "Ne... Vůbec...", odtáhl se. Koukla jsem se na něj pohledem alá 'Myslíš to vážně?' "Fajn, tak se bojim... Jsem člověk.. A tady je další upír mimo tebe.." "Ehm... Steve jdem radši."

•Doma•
"Co to ksakru mohlo být v tom lese?, řekla jsem nahlas, i když jsem nechtěla. "To nikdo neví.", povzdechl si.

Sedli jsme si na gauč a Steve mě obejmul. Nadechla jsem se:"Steve... Myslim, že... Že by si měl jít domu... Aby se ti nic nestalo.." "April.. Já tě tu nechci nechat samotnou... A nevymluvíš mi to..." "Fajn...", usmála jsem se.

"Nechceš mi něco o sobě říct? O tvé minulosti?" "No..", přerušil mě:"Ale pokud nechceš, tak nemusíš.", usmál se. "Ne, já chci. Asi ti udělám kafe, je to dlouhý příběh." "To je v pohodě.", usmál se. "Tak povídej.." "Fajn... Emm... Narodila jsem 5. února 1881 v Paříži. Moje dětství bylo... bylo zvláštní.  Ne špatné... Volnosti jsem měla kolik jsem chtěla, ale nebyla jsem jako normální děti. Od 3 let jsem hrála na klavír.. Od 5 let jsem se učila jazyky a začala hrát na housle... Prostě... Byla jsem prostě řečeno šprtka.", zasmála jsem se. "Dospívání bylo podobné.. V 15 letech jsem soutěžila v hraní na klavír. Jo, abych nezapomněla, rodiče byli známí po celé Francii. Byli jsme něco jako panovníci Francie. Ale nepovedlo se... No nic... Stejně mi každý říkal princezno April.", zasmála jsem se nad tou vzpomínkou. "Když mi bylo 17 měli jsme se stěhovat sem do Anglie. Ale sešlo z toho... Nemohli jsme, panovník nám to zakázal. No v 18 jsem si měla brát Artura. Rodiče mě s ním zasnoubili, když mi bylo 16. Sešlo z toho.. Kvůli tomu, že jsem stala upírem..."

"Řekni mi o tvojí proměně.", přerušil mě Steve. "Jo... Tak byla jsem naštvaná kvůli tomu, že si mám vzít v tak mladým věku Artura... Šla jsem ven. Bylo asi 11 hodin večer. Koukala jsem tak různě, pak mě někdo chytl. Zatáhl do tmavé uličky a tam... No však víš.", pousmála jsem se a Steve přikývl. "Moji rodiče mě hledali... Nenesli to moc dobře... Chtěla jsem je taky proměnit, ale oni nechtěli.. Po pár letech zemřeli na neštovice...", stekla mi slza po tváři. Steve si toho všiml, hned mě silně objal.

"Shh..", dal mi pusu do vlasů. Pousmála jsem se.

"Uhm.. Z mé rodiny žije jen ta teta.. Ani nevim jestli žije... Dostudovala jsem školu, postavila jsem si vilu a bydlela v zavřeném baráku sama, aby si každý myslel, že jsme zemřela...

Po asi 100 letech jsem se sem přestěhovala... Do Londýna. Po pár letech jsem se přihlásila na školu a potkala tam vás. ", usmáli jsme se na sebe. "Pak si se dala dohromady se mnou." , nepřestával se usmívat. "Ano." , lehce jsem ho políbila.

Slyšela jsem, jakoby se něco rozbilo v kuchyni. Trhli jsme sebou. "Do háje...", zvedla jsem se a šla se tam podívat. Nic, jen rozbitá sklenička pod ostrůvkem, ale... Jak se tam dostala?

"April? Co to bylo?", křikl na mě Steve z obýváku. "Jen spadla sklenička... Z ostrůvku." Přišel tam:"Jak mohla spadnout z ostrůvku?" "Asi jen... průvan." Ale průvan to nebyl.

Viděla jsem lehké upíří stopy, co samozřejmě vidí jen upíři. Stříbrńy prach. Stříbrný prach mají jen ti upíři, kteří se přidali na stranu zla... A ta vůně... Oklepala jsem se...

"Copak?" Všiml si toho Steve. "Uh.. Nic", pousmála jsem se. "Dobře...", natolik mě nezná, aby poznal jestli lžu... Vždy se podrbkám na nose... Udělala jsem to i teď.

-----/////------
Konečně... Další díl. 😂🙌 To chce potlesk.. Díky za to vyhecování.. 😂 Ty víš, že mluvím o tobě.. 😂😂😝 No.. Omlouvám se za případné chyby. I❤u!